(Pokračování)

“Víte, ten půl rok byl docela hukot. Ale mám podezření, že to byla vlastně jen předehra,” řekla jsem homeopatce při následném setkání.

Ona se jen usmála.

Lék jsme tentokrát hledaly docela dlouho. Až jsem si v jednu chvíli vzpomněla na jeden svůj sen.

Který nebyl tak docela obyčejný.

Pamatuju si ho zřetelně, a i když tak docela nerozumím tomu, o čem byl, mám dojem, že popisoval můj proces při rozhodnutí inkarnovat se.

Homeopatce zasvítily oči. “Aha, tak to je ale úplně jiný příběh, počkej…” a vytáhla knihu (fakt velkou).

Dala mi lék, který pomáhá integrovat světlo a temnotu do jednoho celku.

“Abys mohla vystoupat nad to,” vysvětlila mi.

 

A pak to začalo být OPRAVDU zajímavé.

.

Do černého

Na podzim jsem měla velkou kolizi s jednou ženou. Pustila jsem si ji k tělu, podporovala jsem jí a věřila jsem jí, ale ona mi za zády kula pikle na velmi citlivém místě. Zpětně, až o měsíce později, jsem zjistila, že je to velmi schopná manipulátorka, což mi pomohlo odpustit sama sobě, že jsem si nevšimla dříve, co se děje. Nevšimla – protože ona na to vynaložila značné úsilí.

Rozbouchlo mi to tolik vrstev a aktivovalo tolik témat a traumat, že jsem nevěděla, co řešit a uklízet v sobě dřív. “Mám takový pocit, jako by ti někdo otevřel a vysypal kufr plný věcí, v kopci, a ještě do toho fouká,” komentovala to trefně kamarádka.

Bylo to hodně těžké a temné období, ve kterém mi vyhasla jiskra.

Ztratila jsem důvěru v sebe, ve svůj projekt, v lidi kolem. Ztratila jsem nadšení a radost z tvoření. Vážně jsem uvažovala, jestli nebudu dělat jen individuální terapie, které jsou velmi úspěšné a zároveň ve srovnání s jinými věcmi vlastně jednoduché. Někteří lidi z okolí, kteří mají určité jasnozřivé talenty, mi navíc říkali věci, o kterých jsem nevěděla, co si myslet, a až později jsem uviděla, kolik jejich vlastních projekcí v tom bylo.

V té době jsem ale nevěděla.

Co je nahoře a co dole.

Co je pravda a co blud.

Čemu věřit.

Co má smysl.

Jaký mám já smysl.

A jakou hodnotu.

.

V tomto období mi začaly srdeční arytmie – v noci jsem vnímala, jak mi vynechává srdce.

Byla jsem požehnaná velkou podporou od některých svých blízkých žen, díky kterým jsem tím obdobím prošla vlastně vcelku rychle. Trvalo to pár měsíců – umím si představit, že bych se v tom za jiných okolností zasekla do konce života.

Vám všem, kteří jste mi pomohli zase vstát – děkuju ze srdce. Díky vám jdu dál.

.

Až na dřeň

A vzápětí přišla další velká výzva, kde jsem se srazila s jistou blízkou ženou. Měla jsem možnost díky tomu vidět, co všechno jsem ochotná udělat pro vztah, na jakých základech jsou moje blízké vztahy založeny, uviděla jsem svůj sklon k závislosti a jak moc ty, které mám ráda a pustím si je k tělu, živím svou energií, aniž bych to věděla. Zpětně jsem uviděla, jak moc jsem se vzdálila sama sobě. Jak moc jsem se začala umenšovat, abych nebyla moc pro někoho, na kom mi záleží. Jak moc… no prostě, bylo toho moc. A viděla jsem v tom plno aspektů z mého dětství…

Naše programy a zranění na sebe narazily a já jsem vnímala, jak moc se toho děje ve spodních proudech.

Zalezla jsem do své jeskyně a udělat hloubkovou revizi ve všech vrstvách, do kterých jsem dohlédla. Pevně rozhodnutá jít skrz – s důvěrou, že co je opravdu moje, nemůžu skutečně ztratit, a co moje není, je třeba pustit, rozpustit, nechat jít.

“Co je moje, na to si koukám,” opakovala jsem si slova jedné blízké ženy. Pěkně zodpovědnost k sobě a za sebe, šup šup a jedem.

 

Rozhodla jsem se pustit všechno. Postavila jsem se k tomu čelem, ale ne jako bojovník, učilo mě to laskavosti k sobě – ono by to jinak totiž ani nešlo. Vesmír se poskládal a poslal mi obrovskou podporu v podobě lidí, bytostí, stromů, míst i zvířat, které mi pomohly tím procházet.

Arytmie, které se celkem uklidnily, se v tomhle období zase rozjely. Jednu noc jsem se vzbudila tím, že mi vynechává srdce. A přemýšlela jsem, co se stane, když prostě nenaskočí. Co když nedožiju rána. Zdálo se to docela možné.

Na vteřinu jsem uviděla bílé světlo. Byl v něm obrovský klid, možnost spočinutí, kterou nelze popsat slovy. “Takové je umřít,” přišla mi k tomu zpráva. “Je to příjemný, není proč mít strach.”

OK… tak toho se teda nebojím.

Ale – měla bych teda aspoň napřed zabezpečit rodinu, napadlo mě.

Prostě srandy kopec.

.

Přiznám se, že jsem dost vděčná svému systému, že je zvyklý pracovat a dokáže integrovat velké objemy změn během celkem krátké doby. Protože – tohle téma, které mě ten půl rok provázelo, bylo prostě mega.

Když tyhle řádky píšu, už hmatám světlo na konci tunelu. Plno jsem toho odložila, učím se přijímat, že je ok nebýt dokonalá, že je ok, když se mnou lidi, na kterých mi záleží, nesouhlasí, že je ok jít opravdu svou vlastní cestou. Vrátila se mi řada ztracených kousků mojí esence.

A přiznám se, že už se fakt těším, až si odpočinu.

 

Jak to ale je – když jsem terapeutka, průvodkyně a mentorka – mám vůbec nárok na podobné procesy?

 

Změna je život

Pracuju s terapeutkami a průvodkyněmi – jsou mou hlavní klientelou. A občas se potkám s názorem – že je to trapné, že ona jako terapeutka si neumí poradit sama.

A že je trapné, že je v nějakém procesu.

Můj názor je, že co je živé, to se proměňuje.

Je plno lidí, kteří se uhnízdili v nějaké své vyhřáté pozici – i to je v pořádku, proč ne. Nikam se sice nevyvíjejí, ale je v tom určitá jistota a pohodlí.

Jenže – já mám ve výrobním nastavení růst.

A aby to rostlo, je třeba občas udělat revize. Něco změnit. Něco propustit. Přiznat si, že tohle prostě není OK, a taky to, že s tím potřebuju pomoct.

Tohle moje roční dobrodružství nebylo příjemné, pohodlné, a pro některé moje vrstvy bylo ohrožující a nebezpečné.

Zároveň o mě bylo dobře postaráno – v pravou chvíli se vždycky objevila pomoc, díky které jsem prošla dál. Jsem přesvědčená, že to bylo díky tomu, jak jsem si k tomu stoupla. A čemu jsem se rozhodla věřit.

KAM JSEM SE ROZHODLA DOJÍT.

A z jakého bodu na tu cestu vyrážím.

.

Kým jsem teď?

To ještě nevím. Ale vím, že už jsem mnohem víc sama sebou.

Je to zvláštní období – staré už není a nové teprve dosedá.

Objevuju sama sebe a pokračuju v procesu.

V terapiích zvládám větší objemy energií, jdu lehčeji do větších hloubek, jsem efektivnější, rychlejší.

Zároveň se cítím víc uvolněná.

Jdu sama k sobě… a to vždycky stojí za to.

A mám nějaké nové drby… ale o tom zase příště 😉