Nedávno přinesla jedna klientka do terapie otázku:

“Co je to spiritualita?”

Podle mě je ta otázka geniální.

Mě třeba nenapadlo se nad ní předtím nijak moc zamýšlet… ale je pravda, že já se to slovo nemám v aktivním slovníku, a neuvažovala jsem o sobě jako o “spirituální osobě”.

Ta žena a její otázka mě ale přivedly k zamyšlení.

.

Vztah… k Životu

Naskočili mi obrazy lidí, kteří chodí meditovat…

… ale i lidí, kteří chodí po lese.

Vnímala jsem to slovo… obrazy, které v souvislosti s ním přicházely…

A došla jsem k závěru, že

spiritualita je pro mě vztah k Životu jako principu.

 

Spirituální lidi jsou pro mě ti, kteří vnímají, že svět je živoucí a přistupují k němu s úctou.

Jsou v kontaktu s tím, že jsou jeho součástí.

Jsou v kontaktu s tou božskou složkou sebe sama, někteří vědoměji, jiní tak nějak přirozeně, automaticky.

.

Pro mě to nemá nic společného s meditacemi, konkrétními praxemi ani konkrétními názory.

 

Pro mě je spiritualita stav bytí.

 

Někdo ho má přirozeně – a vnímám, že to jsou obvykle lidi spojení s přírodou.

Někdo se k němu propracovává.

 

Cest a konkrétních prožívání spirituality je mnoho.

Ale jedno mají společné:

A to je způsob, jakým se vztahují ke světu a k životu jako k něčemu, čehož jsou součástí a co je zároveň přesahuje.

 

Jak to máte/vidíte/vnímáte vy?

 

Klidně mi napište 🙂