Před časem jsem poslouchala svou kamarádku, jak si stěžuje. Na sebe.
Plakala, že není dost dobrá manželka. Všichni vidí, jak je její muž skvělý, akorát ona ho ne a ne dost ocenit.
Je mnohem snazší oceňovat cizí lidi, než člověka, se kterým sdílíte život nějaký ten pátek. Srovnávat se s názory cizích lidí na vašeho blízkého může znamenat, že znevažujete svou osobní historii. Všechny ty zážitky, které vás zranili. Křivdy, podvody, lži. Hádky. Zrady.
Samozřejmě jsme si vybrali svoje blízké, ať už rodiče, děti nebo partnery, na základě určitých dohod a rozhodnutí na rovině duše. Máme se s nimi něco naučit. Pochopit a jít dál. Ale někdy jsou to velká sousta a může to trvat delší dobu, než se smíříme s tím, co bylo, uznáme to bez odporu jako svou zkušenost, odpustíme jim i sobě a ometeme stůl.
Láskyplně se starat o cizí lidi může být mnohdy snazší, než vyjít se svými blízkými.
Připomíná mi to dojemné příběhy pečovatelek nebo dobrovolnic, které pečují o staré lidi. Tito lidé mohou být i opuštění. Je to doják, vidět opuštěnou stařenku, která se choulí jako bezmocné dítě v náručí cizí mladé ženy. Jenže co my víme o jejím osudu? O její povaze? Jak se chovala ke svým dětem? Nevíme nic.
Osobně obdivuji lidi pečující o staré, bezmocné a opuštěné. Velice si vážím jejich práce, která může těmto starým lidem pomoci dosytit si i dávné potřeby péče a zahojit tak stará zranění. Nicméně faktem pro mě zůstává, že láskyplně se starat o cizí lidi bývá mnohdy mnohem snazší, než vyjít se svými blízkými. Protože máme historii.
Pranýřovat se za to, jaká jsem, znamená znevažovat svou historii.
Když jsem pozorovala tu svou výše zmíněnou kamarádku, uvědomila jsem si jednu věc. A toto uvědomění, prožití této informace, je pro mě opravdu velký objev.
Chtít po sobě dokonalost ve vztazích, nejlépe hned, a pranýřovat se za to, že mi to nejde, že prostě (zatím) nedokážu některé věci pustit a odpustit, znamená znevažovat svou historii.
Dokonce i popírání svých stínů – „špatných vlastností“, strachů, zloby, smutku atd., je úplně totéž.
Konečně jsem totiž pochopila, že i naše vlastnosti jsou důsledkem naší osobní (i rodové a kolektivní) historie. V nějakém období našeho života vznikly, protože to bylo to nejlepší, jak jsme mohli s danou situací naložit. A bylo to tedy správně. Otisk té situace si třeba stále ještě neseme, a i to je v pořádku. Zásadní ovšem je, jakým způsobem k tomu přistoupíme. Jsme-li oběti své historie a okolností.
Úcta a uznání naší historie otevírá cestu ke změně.
Naše historie si zaslouží úctu. Všechny ty bolestné zážitky jsou součástí zkušenosti, pro kterou jsme si sem přišli. Díky nim jsme tím, kdo jsme. Je nanejvýš třeba je uctít a přijmout fakt, že tak to prostě je.
Nejsme oběť.
To, co se nám stalo, jsme si na nějaké rovině vybrali, abychom mohli touto zkušeností projít a vyjít z ní moudřejší a zkušenější. Jsme za to tudíž plně zodpovědné.
Pro někoho může být takový obrat perspektivy zprvu těžký. Být obětí je totiž dobré alibi. Člověk se tom může pěkně porochnit, litovat se a vyžadovat lítost i od druhých. Paradoxně ale uznání a uctění naší historie jako součásti naší zkušenosti je prvním krokem k tomu, abychom se od ní osvobodili. Dokud s ní nesouhlasíme, odporujeme, stavíme se do role oběti, zavíráme si dveře k úlevě.
A je namístě mít se sebou soucit a trpělivost. Ano, bolelo to. Ano, zranilo nás to. Naštěstí v dnešní požehnané době každý, kdo se rozhodne očistit svá zranění, má otevřené dveře. Možností je mnoho. A cesta těla je jednou z nich.
Nezpracované emoce, které čekají na uzdravení, jsou totiž uvězněny i na fyzické rovině, přímo v tkáních. Dost často jsou to právě ony, které způsobují fyzickou bolest.
Ale všechno má svůj čas a prostor.
Z nuly na sto za tři vteřiny…vždyť už to znáte 🙂 Že ne? Čtěte zde!
Dobrá zpráva je, že s vám s tím můžu velmi efektivně a bez zbytečných dramat pomoci. Prostě vás provedu procesem, kde uvolníme všechno, co stojí mezi vámi a vnitřním smírem. Tím procesem se rozvazují karmické uzly – a otevírá se svoboda.
P.S. Použitý obrázek je fotografií instalace ukrajinského umělce Aleksandra Milova. Geniální, co myslíte?