Přišel mi včera email se žádostí o zpětnou vazbu. Šamanský výcvik, kam jsem se před rokem přihlásila a v lednu nastoupila, pomalu končí… a ten email mě opět přiměl k ohlédnutí.

.

Proč jsem se přihlásila?

Ten impulz přišel zčista jasna. S Alebrtem Villoldem jsem byla před tím v letmém energetickém kontaktu, jeho energie se mi líbila. Vždycky mi přišla čistá a jasná. I tak mi nápad přihlásit se přišel trochu nečekaný, protože já vlastně nepotřebuju další výcvik, abych mohla dělat kvalitní práci… ale i tak jsem se rozhodla ho následovat a přihlásila jsem se.

“To je skvělé, budeš se moci opřít o někoho velkého,” jásala jedna tehdy mi blízká žena. “To je ale pěkná projekce,” prohlásila o něco později jiná. “To ona se potřebuje opírat. Ty si, pokud tě sleduju, docela vystačíš.”

Já jsem se těšila, že se podívám za to. Řadu šamanských technik jsem už v té době úspěšně používala, ale těšila jsem se, že budu více v kontaktu se šamanským polem a podívám se za ty techniky, hlouběji do principů.

V předprodeji jsem zaplatila nějakých 160K, což mě stálo všechny úspory.

A těšila jsem se na nové objevy.

.

Narazit do reality

Bylo nás nějakých 100 na dva aktivní lektory.

Lidi byli přijati velmi různí, pokud jde o zkušenosti s energetickou prací, i jakousi vyzrálost. Našli jste tam lidi s jistými zkušenostmi, značně pokročilé i úplné začátečníky; ezo-ego-teoretiky; ezovíly vystřelené ze sadnálu; lidi, z nichž bylo cítit, že mají v poli otisk, kdy bývali mistry šamani, a přišli si jen rozvzpomenout; “obyčejné” lidi, které život dotlačil k zásadnímu životnímu obratu… všechno na jedné hromadě.

Už při druhém setkání jsem vnímala, že pole, které je pro nás vytvořeno, nějak divně smrdí a není bezpečné. Byl to trochu pocit jako pohybovat se bažinou. Dost mě to zarazilo. Zkoumala jsem, dokud to jde, a nějak s tím zkusila popracovat, aby se tam dalo vydržet.

Věděla jsem předem, že mají v rámci výcviku probíhat nějaká zasvěcení, a taky jsem věděla, že nechci, aby mi někdo dával něco do mého pole – na to mám až příliš bohaté profesní zkušenosti s vyndáváním věcí z polí druhých lidí. Ty lektory jsem neznala natolik, aby se mi chtělo nechat si od nich takhle zasahovat… jenže pak, tuším na druhém nebo třetím setkání, najednou vybafla lektorka s tím, že teď jsou dávat nějaké zasvěcení, a mě se nepovedlo to ubrzdit. Bylo to, jako by zapnula vysavač, a já jsem cítila, jak mě to vcuclo.

A pak mi bylo tak špatně, že jsem musela ještě ten večer požádat kolegyni, aby to ze mě sundala.

Ona už měla jisté zkušenosti s účastníky toho výcviku, takže se jen chytala za hlavu, taky se mi trochu vysmála… ale nakonec to sundala a mě se ulevilo.

Pak se ukázalo, že lektorka je obsedlá nějakou pochybnou bytostí, a že to, co říká, že nám dává, a co má být samozřejmě báječné, skvělé, pro nás velmi prospěšné a udělá nás to lepšími lidmi… je něco úplně jiného, než se ve skutečnosti děje.

Každý týden, hodinu před pravidelným zoomem, mě ozíbala první čakra. Bylo to přesný jak hodinky. Pořád jsem měla dojem, že bych ale měla na ta setkání chodit… i když mi tam pak nebylo dobře.

.

Bezpečnost především?

Hned první týden nás, technicky vzato partu začátečníků, nechali rozšťourat si navzájem tři životní traumata. Tři-traumata-za-týden prakticky bez nástrojů. Bylo pro mě fascinující to pozorovat. A samozřejmě jsem neplnila plán – na to mám až moc zkušeností a mám se až moc ráda. Jen jsem si říkala – boha jeho, jako fakt? Fakt? Tohle je ten vyhlášený velký drahý výcvik? Takhle to vypadá? Takhle se to dělá? JAK JE TO MOŽNÝ?

Praxe pokračovaly, technik přibývalo, řada lidí se sypala… a nebylo to tím, že by “byly v procesu odstraňování svého bláta, po kterém budou zářivě naplňovat své nejvyšší poslání”. Byly normálně rozďoubaní a ještě měli infikované pole.

Dívat se na to bylo… no, chtěla bych to asi vytěsnit. Jenže – tohle nebyl můj byznys. Po nějaké době vnitřního konfliktu, kde jsem si řešila, jestli mám napsat aspoň tomu lektorovi, který je podle všeho skvělý člověk a vynikající šaman… jenže co on tak asi zmůže, tohle není ani jeho byznys, on se musí stejně přizpůsobit svému zaměstnavateli a jeho podmínkám… no, nakonec jsem se rozhodla, že fakt kašlu na zachraňování světa. A šla jsem od toho.

Někteří spolužáci měli štěstí, že měli vlastní ochrany ze svých bývalých šamanských životů. Dostávají se ke mě ale zprávy od kolegyní, že se občas někde potkávají s mými spolužáky a je to malér. Že mají rozbitá pole, jsou nějak divně mimo sebe. Že z nich vnímají něco hodně divnýho.

No, asi si to umím představit.

.

Co mi z toho zbylo?

No, po sérii událostí, která byla zakončená tím, že do výcviku nakoukla, trochu mimo plán, i kolegyně (měla mi udělat jen ochranný obal na ten zoom, abych mohla pozorovat, co se to tam děje, aniž mě to ovlivnilo, a mohla jsem si na to udělat jasný názor – jenže ji to vcuclo, tak si tam pobyla a pozorovala celé to pole) a pak mi popsala, jak to tam vnímala ona… jsem se rozhodla, že na sebe budu hodná, smířím se s tím, že holt tohle byl krok mimo a cenná zkušenost. A zůstala jsem u sledování předtočených videií s Albertem Villoldem.

Které jsou taky teda zajímavá zkušenost.

Ta videa jsou posbíraná z různých jiných kurzů, dost jich tam je z živého kurzu v Americe, kdy byl natočen Alberto při výkladu. Hodně věcí se opakuje dokola. A je to dost nesourodé.

Mám vlastní, relativně malý a levný kurz s videi (Vidante Healers Academy). Je oproti tomuto maličký – nějakých 30 videí. Natočených přímo pro tento kurz.

Ta videa z toho výcviku jsou fajn, některá jsou mimořádná a skvělá. Dozvídám se nové zajímavé souvislosti z konceptu šamanského přístupu k energetickému léčení. Alberta si stále velmi vážím. I tak mě napadala otázka – kdyby já prodávala takový kurz… nechala bych ta videa takhle?

No, nejspíš bych si to nedovolila. Asi jsem moc přísná a akurátní. Mám dojem, že bych měla pocit, že to musí mít kvalitu jinde, že by to neměl být takový pelmel a věci by se neměly tolik opakovat. Beru to jako informaci pro mě, že i takhle to jde, ta videa prostě dál sleduju a beru si z nich to nejlepší…

Vykašlala jsem se na potřebu držet tempo, vykašlala jsem se na zoomy. Sleduju tahle videa. A kontempluju nad tím, co mi to přineslo.

A vzalo.

 

Co si z toho nesu?

Jistá blízká žena mi řekla, že má dojem, že ta zásadní niterná pohnutka, jít do tohohle kurzu, byla touha “najít domov”. Skupinu, kde budu “mezi svýma”. Mám takový dojem, že je to zatraceně blízko pravdě. A mě je jasný, že tam to teda není… a možná nikde. Že ten “domov” si prostě potřebuju postavit v sobě – a tak na tom dělám. Sama sobě domovem… s vlastními metodami a způsoby… no, není to snadný, ale je to nakonec zdravý. Je to lepší, než se nechat korumpovat a prznit si pole ve snaze konečně někam patřit –  a získat tím potvrzení vlastní hodnoty Ta cena je absurdně vysoká.

Taky jsem si vědoma toho, že jsem se nechala strhnout svou tehdejší blízkou kamarádkou a jejím nadšením. Ona to, na co jsem tam narazila, úplně vytěsnila. Byly chvíle, kdy byla ochotná připustit, že to tak je, ale většinu času to popírala. Viděla, že ta lektorka je obsedlá, ale i tak trvala na tom, že je správné nechat si od ní zasahovat do pole. Eh??

Jedna z věcí, které si odnáším, je, že i takhle může vypadat drahý zahraniční kurz.

Bez ošetřeného pole.

Bez pečlivého výběru studentů, kteří odpovídají designu kurzu – tak, aby to pro ně bylo bezpečné.

Že na sto lidí můžou být jen dva lektoři po dobu dvou hodin týdně. (No ano, mohli jsme psát otázky do společného chatu, ale ty otázky, které se nořily, byly často složité na výklad – a na to tam nebyl prostor, takže odpovědi jsem vnímala jako zjednodušující a někdy až odbývající.) A že s těmi průsery, které se těm lidem během kurzu děly, si prostě nějak museli poradit sami… nebo ne. Jakoby to nikoho nezajímalo.

Že abyste dostali certifikát “Mistr šaman” stačí odevzdat nějakých devět zápisů z výměn.

A že je naprosto v pohodě, že na takový kurz posbíráte různá videa z různých jiných kurzů a nějak je dáte dohromady.

.

Čistě prakticky… díky tomuhle kurzu vidím hodnotu Živé Akademie.

Zjistila jsem, že já nejsem typ, který má tvořit velké kurzy o stovkách lidech, které už jdou mimo můj dosah, protože moje vnitřní čest by mi nedovolila nechat ty lidi takhle bez dohledu napospas jejich procesům.

Vidím, jak pečlivě mám ošetřené pole skupiny a jak dohlížím na to, aby byl výcvik bezpečný. Myslela jsem, že to je samozřejmý… ale už vidím, že není.

Vidím, že je moje zodpovědnost, v jakém stavu jdou mé asistentky do spolupráce, a že je třeba dělat jim “pravidelné zdravotní prohlídky”. Ta “infikovaná” lektorka z výcviku, která pak dávala 100 lidem najednou do polí bordel, prý byla ještě v posledním tom kurzu “v pohodě”.

Uvědomila jsem si, že poctivé řemeslo je pro mě víc, než velký byznys. Moc se to teď nenosí, ale na to házím bobek. Já se chci s klidným svědomím dívat sama sobě do očí.

.

Tenhle článek není pro mě úplně jednoduchý k psaní. Není snadný psát na rovinu, co jsem tam zažila a viděla – a vím, že nejsem jediná, kdo to vnímal takhle. Možná tím ale do budoucna ušetřím některým z vás dobrodružství, o které možná nestojíte. A já jsem si aspoň shrnula myšlenky.

V mailu mi visí ta žádost o zpětnou vazbu. A já si říkám – krucinál, mám jim vůbec něco psát? Stojí mi to za to? Má to vůbec nějaký potenciál něco změnit? Dokud bude šíření posvátného vědění poníženo na úroveň tvrdého byznysu, asi ne.