Poslední dobou na ně dost myslím.

Na terapeutické příběhy.

Svého času jsem je pravidelně a ráda psala a od vás jsem na ně měla skvělé zpětné vazby (a na blogu stále visí).

No, už delší dobu je nepíšu…

Proč?

Napřed jsem neměla čas, nebo spíš kapacitu, dostala jsem se do vlastních hlubokých a bolavých procesů, které mi braly hodně energie.

Ale zároveň, jak jsem se měnila, do jisté míry se změnil i styl mé práce. Mám větší kapacitu v poli a proměnila se mi energie, narůstá mi schopnost věci ještě více zjednodušovat při zachování efektivity a procesy jsou lehčeji a to i v hloubkách, kterých se při práci s lidmi přirozeně dotýkám.

.

Přenastavování

Nejvíc je to asi vidět v kontextu přenastavování, které se mnou většina z vás, kteří jste se mnou pracovali,  zažila. Děje se přes slova a věty, které mi pro vás přijdou, jako součást procesu. Držím místo v tom příběhu nebo vztahu a energii těch slov do nich pošlu, ona udělají změnu a rozpustí, co je třeba.

Tato slova bývala často součásti příběhů a/nebo vztahových témat, které jsme zpracovávali a čistili. A vlastně jsou stále… ALE… k tomu, abych to mohla vyřešit, potřebuju znát mnohem méně detailů.

Často se třeba děje, že jen vnímám místo v poli – ve kterém je třeba příběh, nebo jeho klíčový moment, nebo vztah kdysi-kdesi, kde to aktivní téma, s nímž přicházíte, začalo a zamotalo se – držím ho a přijde mi jeho přenastavení. Požádám klientku, aby ta slova zopakovala, a pošlu je prostě do toho místa. Není třeba se v tom rýpat, většinou vůbec.

Od klientů to chce větší puštění kontroly hlavy a důvěru v proces a ve mě jako průvodkyni.

Funguje to skvěle.

Šetříme tím hafo času i kapacity.

Můžeme udělat mnohem více práce a tu pomyslnou “chobotnici” tématu, které přinášíte do té práce, opracovat více.

Nicméně – příběhy jsou z většiny fuč.

.

Držet záměr…

Ano, bylo to hezké, čtivé, velmi zajímavé… i pro mě (a to jsem ještě nepsala ty věci z Atalntidy, Mezopotámie a podobně… bože, to byly exkurze do historie planety… no, možná to ještě sepíšu)! Člověk na tom ale nesmí ulpět (tedy v první řadě já jako průvodkyně a facilitátorka toho procesu). Je třeba držet si jasný ZÁMĚR SPOLUPRÁCE, jak aktuálně probíráme i v kurzu PATERO dobře ukotvené průvodkyně.

Tohle k tomu patří.

Příběhy jsou hezké a zajímavé a inspirativní… mně jde ale o to, vést proces co nejefektivněji a v souladu s tím, co ten člověk OPRAVDU potřebuje. (Tedy někdy je opravdu i teď třeba vrátit se “jinam” a prozkoumat, co se tehdy stalo a co vedlo do jistých rozhodnutí a smluv sama se sebou nebo s jinými – většinou to ale třeba není). Ty příběhy tam samozřejmě stále jsou, pracuju s nimi – jen jsou latentní, nemusejí procházet vědomím.

.

MAMUT XXL

Ještě jedna změna se stala. Poslední dobou přinášíte často mamuty tak velké, že je třeba s respektem k vaší kapacitě porcovat je a jíst postupně. (To bude tím Plutem, co nás tu tak pěkně kolektivně drtí, jak by řekla Astropsycho Klára :-)). Ta témata bývala i dříve velká, ale tak nějak v jiné struktuře. Dala se odloupnout vrstva, kterou jsem vnímala jako uzavřenou kapitolu (a často se to děje takhle i teď).

Nyní častěji nosíte témata, která jsou, jako když lezete z jednoho patra do druhého, a ta patra mají extra vysoké stropy. Nejde vylézt z jednoho do druhého na jeden zátah. A tak dojdeme na odpočívadlo, kde to pro tu chvíli necháme integrovat, a na dalším lehánku pokračujeme ve výstupu…

V tom je velká úleva pro mě i klientky, když mají koupený celý balíček, protože obě strany vědí, že je opravdu svoboda uvolnit se do procesu a kapacity a nikam nic netlačit, “aby už to bylo”. Přejíst se mamutem, jo z toho může být člověk pěkně blbě…

A já sama tenhle typ mamuta dobře znám, i moje aktuální procesy se táhnout ve velké intenzitě měsíce, některé roky, s vydatnou podporou několika schopných skvělých kolegyní. Hodně se na tom ale učím.

.

Umění být v přijetí toho, co je

Učí mě netlačit na pilu (“aby už to bylo”).

Umění být se svou bolestí, smutkem, s čímkoliv nepříjemným, měkce a ve smíru (ne ve-při 😉 ).

Jemně dosedat do toho, co se děje, i když je to nepříjemné, důvěřovat životu, že mě vede pro mé dobro a správně, a jednoduše dosednout do měkkosti a nechat se tím provést.

S tímto nastavením se i konkrétní zpracování procesů odvíjí po jiných cestách a linkách. 

Ten odpor a strach z bolesti, kterého si ani nemusíme být vědomi (a který obvykle vychází ze snahy utéct před vlastní bolestí, jak se o tom hezky píše v některých genových klíčích), dělá z bolesti utrpení a často nás v tom paradoxně drží. Ty dveře se totiž, jak typické!, otevírají směrem k nám…

.

Jsem tu i pro vás

Položila jsem otázku, proč nepíšu terapeutické příběhy, na FB. Někteří jste si mysleli, že už nepracuju individuálně.

Pracuju.

A pořád mě to hodně baví.

Jen už to probíhá jinak… upgradovala jsem svůj systém, energii a tím i způsob práce 🙂

A jsem tu i pro vás… pokud řešíte něco, s čím vnímáte, že vám umím a mohu pomoci, tady si můžete zarezervovat svůj termín.

Přeju nám všem laskavé cesty při pořádání našich mamutů a těším se na setkávání a spolupráci 🙂

 

Lenka A.