„Tak jsem se včera zmínila, že jsem našla novou meditaci, no to zas bylo keců.“

„Řekla jsem muži, že mám zítra terapii, prej akorát utrácím peníze.“

„Se svým mužem se o svých duchovních zájmech raději vůbec nebavím. Jen bychom se pohádali.“

 

Povědomé?

 

Občas přijde řeč na to, proč raději pracuju se ženami, než s muži. Ne, že bych se mužům vyhýbala, ale se ženami se mi pracuje lépe (čest výjimkám!) a popravdě, muži mé služby ani moc často nevyhledávají.

Tohle, byť by se to nemuselo na první pohled zdát, je pojednání na obhajobu mužů.

 

Statistická reakce

Řada žen si stěžuje, že zatímco ony na sobě makají, jejich muži na to pečou. Baští svoje knedlo-zelo, o nějakých ezo-kecech nechtějí ani slyšet, natož o aktivitách, které by zahrnovaly nějakou práci na sobě.

Je mi líto, tohle je prostě statistika. Ne, že by nebyli tací muži, kteří se taky snaží o nějakou vědomou cestu životem, ale vzhledem k ženám jich je stále ještě méně.

Mnohem méně.

Když jsme se o tom bavily s jinými terapeutkami a koučkami, shodly jsme se na tom, že když naznačíte muži, že má něco, co by stálo za to prozkoumat a pročistit, bude vám

1) tvrdit, že on žádný problém rozhodně nemá,

2) vysvětlovat, že sice možná nějaký ten problémeček existuje, ale dá vám milion a jeden důvod, proč se s tím nedá nic dělat.

3) ve výjimečných případech vám začne tvrdit, že problém máte ve skutečnosti vy.

 

Zatímco žena (byť taky rozhodně ne každá) se na okamžik zamyslí a pak řekne něco jako: OK, co s tím budeme dělat?

A taky mezi ženami, se kterými jsem v kontaktu, slýchám často, že se doma s mužem raději vůbec o duchovních tématech a zájmech nebaví. On to nepodporuje, nechápe, stírá.

 

Já vnímám, že muži mají ze sahání do svých hloubek a řešení svých problémů mnohem větší strach, než ženy. Proto jsou kolikrát i agresivní. Můžou se cítit ohrožení. A brání se útokem.

 

Proč to tak mají?

Odpověď je v klasické monádě.

 

Cukrová vata s ocelovou tyčkou

O ženách se říká, že jsou ze svého ženského principu měkké, citlivé, přijímající. A muži tvrdí, racionální, dávající.

Jenže monáda.

Každá černá má bílý střed. Každá bílá má střed černý.

Co to znamená?

V téhle metafoře si ženu představuju jako cukrovou vatu, která má uprostřed ocelovou tyčku. Ona intuitivně ví, že si může dovolit jít do potenciálně nebezpečného dobrodružství zpracovávání starých traumat a bolístek, protože má tu tyčku, o kterou se může opřít.

Ale co muž?

Když se v rámci terapie obnaží, shodí svou tvrdou slupku a zůstane mu měkké, citlivé jádro. On to instinktivně cítí a pochopitelně ho to nijak neláká. Můj názor je, že muž potřebuje nesrovnatelně větší odvahu, aby se pustil do podobného dobrodružství.

Nemůžeme chtít od muže a ženy stejný přístup a výkony – ve fyzické rovině to tak nějak chápeme a myslím, že je na čase, abychom to začali vnímat a respektovat i ve sféře osobního rozvoje.

 

Cesta pro muže

Někteří říkají, že cestu k transformaci otevírají mužům ženy – jejich partnerky tím, že je přijmou takové, jaké jsou, a tím jim udělají bezpečné zázemí pro riskantní dobrodružství seberozvoje.

Jako když se válečník vrátí z bitvy, potrhaný, zraněný a smradlavý s vědomím, že ho jeho žena zahrne péčí a přijetím (tady mám ráda scénu z Ronji, dcery loupežníka, po zápase dvou náčelníků o to, kdo bude hlavním hejtmanen… ta pohádka je skvělá). Ne že mu vynadá, jak to zase vypadá a ať se laskavě umyje, než jí vleze do baráku. Vnímáte ten rozdíl?

Neříkám, že to je pro ženu snadné. A je jasné, že je třeba vybalancovat ve vztahu přijetí a nastavení hranic. Je to taková zajímavá lekce pro oba. Lekce přijetí a odvahy.

 

Matka a syn

Kdy může žena zasahovat do vývoje muže?

Když je jeho matkou – tam je to jednoznačné.

Tohle je námět pro ženy-matky, které cítí, že něco v jejich společné minulosti mohly udělat jinak. A říkají si, jestli něco v chování jejich dospívajícího nebo dospělého syna nemá svůj původ v té události.

V nezvládnuté situaci u lékaře v raném dětství.

Z porodu.

Z náročných vztahových situací v rodině.

A podobně.

Matka a její děti tvoří provázaný energetický systém celý život. Když si matka zpracuje svou část události, je to, jako by sundala synovi část zátěže, kterou si z toho odnesl on. Uleví se jí a jemu to věnuje jako dar, který mu může pomoci, pokud se rozhodne ho přijmout.

Jsem matkou. A ženou. Myslívala jsem si, že muži jsou srabi. Ale nyní v nimi mám soucit. Vím, že toto téma se honí hlavou mnoha ženám. Tento článek je reakcí na jejich povzdechy a pochybnosti.

Má to smysl.

Jak to vidíte vy?

 

P.S. Taková práce bude samozřejmě fungovat u dcer (vyzkoušeno). Jenže ti synové… ti muži… a jejich střed z cukrové vaty… no, možná mě chápete.