Monika si na začátku Cranio na dálku přála zpracovat svůj pocit, že když se snaží pokročit dopředu, má pocit, jako by ji někdo držel a stahoval zpátky.
“Kdo jsi?”
Naladila jsem se na její systém. Jako místo bezpečí Monika stanovila svoji solární čakru. Vnímala, jak se ní rozlévá sebeláska do celého jejího těla i pole. Vnímala čistou dětskou radost. V srdci čakry viděla cosi čeného, co vnímala jako jako zdroj – úrodnou půdu. Která by potřebovala pohnojit.
Na otázku, jak bychom to mohly udělat, odpověděla, že je třeba otevřít dveře. Jaké, to nevěděla. Tak jsme požádaly o průvodce.
Po chvíli přišla světle fialová světelná bytost. Představila se jako anděl Michael.
I podruhé.
Potřetí řekla, že je Moničina část. Ta zapomenutá.
Požádaly jsme ji, aby nás dovedla do místa, kde na ni Monika zapomněla.
Záhada zamčených dveří
„Vidím dveře do sklepa v domě u rodičů.“
„Jsou to ty dveře, které je třeba otevřít?“ zeptala jsem se.
„Ano.“
Já: „Jak to můžeme udělat?“
Monika: „To nevím, jsou zamčené.“
Já: „A kde je klíč?“
Monika: „Není.“
Já: „Dá se vyrobit?“
Monika: „Už je vyrobený.“
Já: „A jak ho můžeme získat?“
Monika: „Nemůžeme.“
Její hlas se začal měnit. Stával se bezbarvým a ponurým. Monika se nořila do traumatu.
Já: „Dobře. Otázka je, jestli je chcete otevřít.“
Monika: „No, to je otázka… Nevím. Asi ne.“
V Moničině systému se objevila nová energie. Vnímala jsem ji jako vztek, velkou zlobu, s trochou pomsty. Kvalitu měla jako hustý temně šedý dým. Oznámila jsem jí to. A dodala jsem: „Tyhle věci někdy vznikl ve chvílích, kdy člověk neměl nástroje k řešení svojí situace. Nějaký svůj kousek potom zamkneme a zapomeneme na něj. Ale to je vlastně taková malá smrt. Ten náš kousek pro nás zemřel. Dokud ho nevysvobodíme, neuzdravíme a nepřijmeme zpět, nemůžeme být celiství. Dává to smysl?“
„Dává,“ řekla Monika.
„Co s tím teď uděláme?“
„Ty dveře rozbijeme,“ řekla Monika.
“Beru si zpět svou sílu!”
Já: „Skvěle. Jistím vás.
Jak to jde?“
Monika: „Překvapivě snadno! Stačila rána a kopanec a je v nich díra, kterou prostrčím ruku. Můžu otočit klíčem,… který je z druhé strany.“ V jejím hlase bylo překvapení.
„Na druhé straně je moje mladší sestra! Je mi tak devět, jí o tři méně. Ona mě v tom sklepě zamkla! Je úplně konsternovaná, že jsem je rozbila. Čekala, že budu škemrat, aby mě pustila, ale teď se rodiče na ni zlobit! Ona byla vždycky mazánek, ale z tohohle bude mít průšvih!“
“Pamatujete si tu událost?” zeptala jsem se.
“Ne.” Ten zážitek byl tak hutný, že ho Monika vytěsnila. Tak vzniká trauma.
Monika se na chvíli odmlčela. „Mám chuť jí dát facku!“ Navrhla jsem jí, aby si to dovolila udělala. „Ona je tak překvapená, že se ani nebránila, ani nekřičí a nežaluje. A mně je skvěle. Cítím, že se mi vrátila síla. Ten pocit, že nemůžu udělat krok dopředu, je pryč.“
A opravdu. I z jejího systému to bylo cítit. Byl plný síly, odhodlání a zdravého sebevědomí.
Změňme perspektivu
Někdy stačí opustit pocit bezmoci a oběti, která nám brání vidět možnosti, které máme, abychom mohly vyřešit svoji situaci. A vzít si zpět svoji sílu.
Druhý den mi Monika napsala:
„Je mi moc dobře. Jako by ze mě spadl obrovský balvan. A představte si, že ode dneška běží moje nová kavárna, že ani nestíháme 🙂 Určitě jsme se neslyšely naposledy 🙂“