Poté, co Ilonina Hrdinka dozrála ve Válečnici a zaujala své místo, přitáhl si mou pozornost myom.
Bylo to jako držet v dlani tenisák…
… plný doběla rozžhavené nenávisti vůči vlastní děloze.
Vnímala jsem ženu v rodové linii, která miluje život, radost, veselost a sex. Jediná radost dostupná kdykoliv a zadarmo, tedy prostě dostupná i pro ni, byl sex…
“Jé, tak to mám asi po ní!” smála se Ilona. “Já to mám taky ráda!”
Jenže v případě té ženy to znamenalo těhotenství.
Další těhotenství.
Další těhotenství.
Vyčerpanost.
Tolik dětí!
Parchanti mizerný.
Ta hnusná děloha, ta kdyby nebyla, mohla by si užívat aspoň toho sexu – byla by v tom radost, rozkoš, hravost, bez rizika dalšího děcka na cestě.
Taková nespravedlnost!
Děloha za to může.
Chladná nenávist. Zahořklost.
Emoce a obrazy se vynořovaly, a jak jsem je zachycovala a dávala jim pozornost, rozpouštěly se, odcházely ze systému.
“Vidím tu selku před sebou. Totiž, takovou ženu v rodě fakt máme. Prababička taková byla, měla asi 12 dětí a byla hodně vyčerpaná,” řekla Ilona.
Vzdaly jsme jí úctu. Daly jsme pozornost jejímu vyčerpání, frustraci, nenávisti i vzteku.
Přišla mi slova, která jsem přetlumočila Iloně, aby je po mě zopakovala:
“Vidím tě. Vnímám, jak náročné to bylo. A děkuji, žes to zvládla. Díky tobě tady teď můžu být já a moje dítě. Já už žiju v jiné době. Mám možnosti, jak si užít sexu bez rizika otěhotnění. Jsem za to vděčná a posílám ti tu energii jako dar. Pokud chceš, můžeš ho přijmout do své energie a prozářit jí. Uleví se ti.”
Energie ženy se postupně měnila, až skončila v hlubokém smíru. Se sebou, se životem, s dělohou.
Bílý energetický předmět v Ilonině děloze se rozpouštěl, měkl, zmenšoval. Až se postupně rozpustil docela.
Láskyplná podpora a pozornost na zdraví
“Co teda myslíš? Mám jít na tu operaci?” zeptala se mě Ilona nakonec.
“Do konce května máš ještě šest týdnů, během kterých se může stát leccos. Dej tomu prostor.
A podpoř to nějakou láskyplnou fyzickou péčí, třeba jemnými olejovými masážemi – naskočila mi růže… citron.. nebo raději litsea… pomeranč… a něco dřevitého… aha, santál. Růže ti tam vnese ženskost, měkkost, jemnost. Litsea v sobě nese takovou veselou jiskru. Pomeranč ji zjemní, je to jako když nad mořem zapadá slunce. A santál… aha! To je mužská energie! Je třeba dát tomu i laskavou mužskou péči. Santál vnímám jako teplé, dohladka opracované dřevo. Tohle složení bude skvělý! Musím si to někam napsat, taky si to dopřeju!” radovala jsem se z toho, co jak jsem vnímala výslednou směs.
“Vnímám, že je velmi důležité, abys při tom svou dělohu nevnímala jako “tu s myomem”, ale jako božskou část svého těla, která nese život. Dej pozornost životu, zdraví, vděčnosti, které ti tvá děloha přináší. A uvidíš.”
A co bylo dál?
Po dvou týdnech mi Ilona psala:
“Tak jsem tu operaci přeložila na září. Jak jsem se uklidnila, tak mi došlo, že na sebe nemusím tlačit. Taky jsem si objednala nějaká homeopatika, ta by s tím myomem taky mohla něco udělat.”
“Ilono, to je skvělý, že jsi klidnější! Jen bych ti chtěla připomenout, abys dávala pozornost zdraví své dělohy, nikoliv myomu. Je to důležité,” odepsala jsem.
“Přesně! Ano, děkuji!”
Jak bude příběh pokračovat? To ukáže čas.
Energetické otisky a konzervy, vzniklé v minulosti, zatěžují některé tkáně natolik, až se ta energie propíše do hmoty ve formě nemoci nebo třeba myomu. Tady se podařilo energetickou konzervu otevřít a rozpustit. Teď je na tkáni, aby na to zareagovala. Já jsem přesvědčená o tom, že když dostane tu správnou podporu a péči, je tělo schopné to zvládnout a myomu se prostě zbavit po svém. A Ilonou máme naplánované další setkání na dálku, takže se můžeme věnovat i následné energetické podpoře hmotného těla, pokud to bude potřeba. Ale třeba… kdo ví? 🙂
Napíšu o tom, nebojte 😉