S Katkou spolupracujeme už delší dobu. Na začátku tohoto setkání mi řekla: „Téma dnešního setkání bude, že jsem narazila na téma sebehodnoty. Od té doby cítím, že stojím. Měla jsem pěkně rozjeté podnikání, ale teď prostě stojím a nemohu se pohnout dál.“
Vnímala jsem její pole. „To, co vnímám, je spíš paralýza, než prosté zastavení. Co?“
„Ano. Je to tak.“
Pustily jsme se do práce.
Předehrávky
Katka zvolila pro první kontakt pozici mých rukou na své hlavě. Naladila jsem se na její systém a ten začal hovořit. Na záblesk vteřiny mi poslal obraz děvčátka s nějakým hudebním nástrojem… předehrávky…
„Katko, tys někdy hrála na nějaký hudební nástroj?“
„Eh… ano. Na flétnu. Pak na příčnou flétnu.“
Její systém reagoval. Hlava se začala vlnit.
„A co předehrávky?“
„No…“ Mluví pomalu. Podporuju její systém v procesu. „První byly fakt katastrofa. Mně to moc nešlo. Nebavilo mě to. Chtěla jsem jezdit na koni, ale moji rodiče měli za to, že hra na nástroj je lepší. protože jsem nešikovná. Můj nevlastní otec chtěl moc hrát na hudební nástroj, ale nemohl. Po té první předehrávce se už postaral o to, abych na těch dalších byla OK.“ Ze způsobu, jakým to řekla, mě zamrazilo. Její lebeční kosti žalovaly.
„Bil tě někdo po hlavě?“
„Ano, byla jsem hodně bita. Bylo to hrozné.“
Levá polovina její hlavy mi tančila pod rukama. Doprovázela jsem jí a podporovala v tom, co potřebovala vyjádřit a uvolnit.
„Otec je pravák, že?“
„Ano.“
Příběh pokračovat. Hlava se pomalu uvolňovala. Uvolnila se i oblast hrdla.
„Chodila jsem i zpívat, to mě bavilo. Ale když jsem zvažovala konzervatoř, moje učitelka řekla, že bych na to neměla. Tak jsem šla na jinou školu.“ Zamrazilo mě. Věděla jsem jistě, že v Katčině hlase se skrývá její velký dar.
Otče, vracím ti, co je tvoje.
„Poslyš,“, řekla jsem, „jaké by pro tebe bylo, vrátit svému nevlastnímu otci jeho sny, představy a ambice?“
„To by bylo skvělé,“ ožila Katka.
A tak jsem ji provedla procesem, kdy mu vrátila hudební nástroje i celý ten balík, který s sebou vláčela, ale vlastně nebyl její. „Je hrozně překvapený. Myslel si, že pro mě dělá to nejlepší.“ Na rozloučenou otci řekla, že si své sny může plnit sám, že ta možnost tu je. Otec odešel a balík vzal s sebou. Katčin systém se zase o kus uvolnil.
Splněný sen
„Tak. A co nějaký ten kůň? Chceš to zkusit?“
„To bych moc ráda!“
„Nechej ho tedy k sobě přijít. Zavolej ho.“
Po chvíli Katka řekla: „Nějaký kůň jde, je celý černý, ale někdo už na něm jede.“ Z jejího systému byl znát zmatek a zklamání.
„Prosím tě, jen klid. Dýchej. Je to v pořádku. Všechno je v pohodě. Uvolni se, dýchej. Uvidíme, co bude dál.“
Za chvíli přišel druhý kůň, grošovaný. Přišel sám a přímo ke Katce. Začali spolu mluvit. Mazlila se s ním. Nakonec na něj nasedla a jela… krokem… klusem… cvalem…
Její systém měl úplně jinou kvalitu. Jeho energie se změnila. Bylo nádherné to pozorovat.
“Cítím se volná,” řekla. “Nemám potřebu hned někam běžet a něco dělat, ale vím, že zase můžu tvořit.”
Opět v pohybu
Druhý den mi Katka psala, že paralýza je pryč. A když jsem ji pak slyšela, zaznamenala jsem, že i její hlas zní jinak. Je příjemně plný, sytý, sebejistý.
Jsem moc vděčná, že jsem mohla být při tom. A těším se na její další kroky.