Napadlo vás někdy, jaké by to bylo, kdybyste fakt viděli?

Nejen to zjevné, ale i to skryté?

Každý má jiný důvod, proč po tom možná touží… někoho pohání zvědavost, někoho potřeba výjimečnosti, někdo vidí, jak by tím mohl pomáhat světu…

No, já fakt vidím.

A řeknu vám, má to i svoje stinné stránky…

.

“Vidím město veliké…”

Dneska nechci psát o tom, jaké je vidět, že vám někdo lže, nebo že lže i sám sobě. Ani o tom, jaké to je, když se svým darem neumíte zacházet a bez cenzury mluvíte o tom, co vidíte.

Jo, vidím, že chápete… 😀

.

Dneska chci mluvit o tom, jak je někdy náročný vidět potenciál – tedy to dobrý nebo nejlepší v lidech. Jejich možnosti. Jaké je mít vizi jejich skvělého projektu, super služby, prostě jejich úspěchu.

“Cože? Co na tom může být náročnýho?” slyším vás, jak se ptáte – a rozumím té otázce.

Ono by se myslelo, že vidět něčí úspěch nemůže mít žádná úskali.

Jenže…

.

Ego – mistr světa v hodu vidlema

Přiznám se, že nejsem člověk, který je stvořený k tomu, aby něco vymýšlel. Já nejsem vymýšleč, ale stahovač. To znamená, že stahuju z pole věci, které už tam jsou.

A jsem v tom po čertech dobrá a přesná.

Vidím dost daleko a hluboko.

Takže se někdy stane, že za mnou přijde člověk, který chce vizi svého podnikání nebo služby. Já se podívám do pole… a řeknu mu, co vidím. (A někdy se to prostě objeví mimoděk… prostě to najednou vidím.)

Je pro mě těžký nebýt při tom nadšená, protože to je krásný, vidět to, být v té energii, cítit, jak to celé funguje a jak v tom je ten člověk usazený a září.

A když to takhle nadšeně sděluju – ty obrazy a pocity, které v nich jsou…

… docela často to narazí na ego.

“Cože? O čem to mluvíš?? JÁ???” ptá se mě dotyčný/á se směsí překvapení, zaražení, strachu, a jiskry naděje, že by to přeci jen mohla být pravda.

“Jo, ty, vidím to úplně přesně. Vypadá to tak a tak a funguje to tak a tak. Ty v tom celém děláš tohle, projevuješ tyhle dary a lidem to přináší tohle.”

Jednoduchý a jasný jak facka.

Teda aspoň pro mě.

Na druhé straně mezitím vize svádí bitvu s egem – a jeho strachy… předsudky… domněnkami… představami… o tom, “kým jsem/nejsem, co umím/neumím, jak to mám/nemám, co si ne/zasloužím…” – a tak dále, a tak podobně.

Jako kdyby Libuše viděla město veliké a břehy Vltavy by se toho lekly…

.

Přišla jsem, viděla jsem – a?

“Musí to být pro tebe náročný, vidět všechen ten potenciál, a pozorovat lidi, jak si to kazí a jdou třeba úplně jinam… co?” řekla mi před časem soucitně jedna blízká kamarádka.

No… je to praxe a je to cesta. Především filosofická cesta a zrání.

Dříve přicházela na řadu frustrace. Hlavně v jednorázových konzultacích nebo terapiích, kdy se bylo zřejmé, že klient vizi odmítl jako nerealistickou… – a já jsem pozorovala, jak je ta jasná a naprosto logická vize pomalu zašlapaná egem – které tam prostě zatím není a tak se s tím nedokáže spojit. No jo, to je vlastně taky logický, žejo.

Zažívám se svými klienty i happy endy. Super byl třeba jeden klient. Pracovala jsem s ním jednou osobně a najednou vidím… “Hele, vy máte v poli knihu, víte o tom? Čeká, až ji napíšete. Je asi takhle tlustá, takhle velká… víte o tom něco?” zeptala jsem se. A ten muž začal mluvit o své profesi, že je vědec a čemu se přesně věnuje… a jak mluvil, kniha měla čím dál jasnější obrysy. Prostě jsem ji viděla ostřeji a do větších detailů

Ona už tam totiž byla. V poli jeho možností. A čekala…

Ten muž ke mně záhy vstoupil do VIP spolupráce a tu knihu během několika měsíců skutečně napsal.

Juch!

.

Chceš-li tam dojít, dovol mi držet ti vizi a podpořit tě

Přiznám se, že mám fakt ráda, když se ta vize začne naplňovat. Hřeje mě to a přináší hluboké uspokojení – ten pocit, že se člověk blíží ke svému potenciálu, nebo k té jeho momentálně dosažitelné poloze, která je už pro mě viditelná. V tom miluju Živou Akademii – tam můžu ty lidi na té cestě skutečně efektivně doprovázet, krok za krokem, výzvu za výzvou… blíž a blíž.

A mám fakt ráda, když ten člověk, který mi prve nevěřil, najednou začíná žít to, co jsem viděla.

Jako třeba Monika z minulé Živé Akademie:

“Tři týdny jsem měla skříplé záda, vždycky večer jsem měla problém odlézt do postele a udělat pár kroků z obýváku. V sobotu jsem měla výměnu se spolužačkou z Živé Akademie a cítila jsem, že jedno místečko by rádo můj hlas. A tak jsem mu začala pobrukovat a ono se to začalo proměňovat. Krásně se to rozpustilo.

Vypadá to, že můj hlas bude součástí mé práce, ale ještě si na to zvykám, protože mi vždy bylo predhazovano, ať nezpívám   Večer jsem si ještě sedla a šla jsem zpívat tomu místu v zádech. Ženy! Já jsem bez bolestí!!!!! Ze dne na den!!!

Ještě jsem s tím a zkouším uvěřit  A vzpomněla jsem si, jak jsme v prosinci měli tu půlhodinovou konzultaci s Lenkou a ona zmínila, že jí tam problesklo něco o léčivém hlase. Jsem tomu ani nevěnovala pozornost. Já a hlas, vždyť neumím zpívat…  Díky Leni za první vlaštovku “

Wow.

Já se vám teda na tomhle místě k něčemu přiznám: Já si to s tím hlasem sama nepamatuju. V celkovém kontextu cesty Akademií to byl v té chvíli spíš detail… ale víte co? Jak to Monča napsala, tak se mnou rozlil hluboký pocit radosti:

Jupí, já to věděla! A ona už tam je! JO!

Miluju to.

.

Tím chci říct… že vidím to, co je. A pokud jde o vaše možnosti a potenciál, může být náročný to slyšet.

Někdy je to prostě moc velký, moc krásný, moc odvážný, vy v tom moc zářivý…

To je v pořádku. Úplně a naprosto.

Nemusíte tomu věřit.

Stačí se otevřít možnosti, že by to možná mohla být pravda. 

Pracovat a být s představou… jaké by to asi bylo… jaký by to byl pocit… a nechat to pracovat.

 

Já vím, že to co vidím, tam prostě je. Pro mě je to bez diskuze.

A tahle moje jistota je to, o co se můžete opřít na společné cestě, to, co vám pomůže překovat překážky, zábrany, strach, nejistotu… a prostě jít, krok za krokem, s mojí podporou a podporou dalších lidí na stejné plavbě…

… v Živé Akademii.

Začátek se blíží a já se těším, s kým půjdeme společným rokem.

Jestli vás tahle cesta láká, napište mi. Ještě se můžete přihlásit.