Lidka je mladá žena a prve přišla preventivně. Má sedavé zaměstnání a cítí, že by se měla začít věnovat tělu. To je skvělé. Každá fyzioterapeutka si přeje takové klientky! Ty, které přijdou včas! Ty, co řeší potíže ještě dříve, než vůbec vzniknou!
Jenže tady se to vyvinulo docela jinak.
Ukázalo se, že Lidka trpí na strachy, někdy se překlopí až do panických atak. Není pro ni snadné nechat na sebe někoho sáhnout, pustit ho k sobě. Nesnáší davy. A dav může někdy čítat i dva lidi. Takový život je samozřejmě obtížný a komplikovaný.
Lidka se rozhodla, že s tím chce pohnout. A tak se stalo, že jsme přešly na Cranio.
Zlehka od nohou…
Lidka si lehla na lehátko a udělala si pohodlí. Přikryla jsem jí ňuňavou dekou. Dala jsem jí vybrat mezi různými pozicemi, odkud můžu ošetření začít. Nejdřív jsem jen seděla opodál a kontaktovala naše systémy. Pak se Lidka rozhodla pro dotek na kotnících, a u toho tuto první návštěvu zůstalo. I tak se toho dělo dost, ale bylo to pro nás obě, i přes určité výzvy, které to místy přineslo, velmi příjemné setkání.
…přes bránici a krk…
Na druhém setkání byl znát výrazný posun v Lidčině chování. Dovolila mi kontakt na bránici (tedy v oblasti solar plexu – třetí čakry) a postupně jsem přešla až ke krční oblasti. Kontakty jsem začínala bez doteku, jen v rámci systémů, a jak mě její tělo pouštělo, klesaly mé ruce dolů, až spočinuly na jejím těle.
Dělo se toho dost, ale všechno bylo v pohodě zvládnutelné. Lidka byla překvapena tím, co všechno může kde vnímat, a prožívala to vlastně jako dobrodružství. Mě to s ní taky moc bavilo. Zkrátka jsme si sedly a neslo to své ovoce.
…na hlavu…
Na třetím setkání jsme pracovaly na hlavě, tedy s lebečními kostmi. Lidka měla pocit, že „má mozek jako žvýkačku, kterou mé ruce různě tvarují“. No, nedivím se, že z toho byla u vytržení. Když jsem toto zažila poprvé já, taky jsem to docela prožívala. Je to fakt nezapomenutelný vjem! Svůj mozek si totiž člověk moc často neuvědomuje. A to je velká škoda.
Zatímco jsme spolu pracovaly, Lidce postupně mizely její návaly strachu. Více si troufala mezi lidi. Více si věřila. Dokonce se rozhodla, že otestuje, jak na tom je, a vyrazila s mužem na výlet do Prahy. A vydržela mezi všemi těmi lidmi překvapivě dlouho.
…až do pusy
Pak si postěžovala na své trable s krční páteří. Dopídily jsme se k tomu, že má docela bohaté zkušenosti s vysedáváním u zubaře, a já zase vím, že z toho můžou vzniknout opravdu všelijaké potíže. Mimo jiné v oblasti trapézů.
Navrhla jsem jí tedy ošetření viscerocrania, tedy obličejové části hlavy, včetně úst.
Šklebíte se? Se vám nedivím. Když jsme se to učily na výcviku a Radek Neškrabal nám oznámil, co nás čeká, taky jsme se šklebili. Ó, jak my se šklebili! Troufám si tvrdit, že všichni. A jak se nám nechtělo! Ale hádejte, co. Bylo to skvělé. Opravdu. A kromě toho, že mně osobně bylo tohle ošetření i příjemné, je k nezaplacení po různých náročných dentálních zákrocích, a také – věřte nevěřte – jako náhrada rovnátek. Ovšem bez nepříjemných vedlejších účinků, co s sebou rovnátka často nesou.
Nebudu vám lhát, Lidka se taky šklebila. Nesnáší, když se jí v puse někdo šťourá. Zná to důvěrně od doktora. Jelikož ale umí být obdivuhodně odhodlaná, nakonec souhlasila. Domluvily jsme se že kdyby to nešlo, prostě změníme program. A že mi může kdykoliv ruku ze svých úst vyndat.
Ošetření jsme zvládly až do konce, bez nejmenšího zaváhání.
Víte, v čem je ten trik? V respektu. Je totiž obrovský rozdíl, jestli vám někdo vlítne do pusy, jako by mu patřila, a vy držíte a cítíte se jako zvíře v pasti, a tím když někdo pomalu, mírně a s úctou vchází do vašich úst a vy víte, že máte situaci ve svých rukách, kdykoliv ji můžete změnit, přerušit, ruku vyndat, a bude to naprosto v pořádku.
Ošetření mělo úspěch. Upřímně jsem poblahopřála Lidce, jak obdivuhodně to zvládla. I ona byla překvapená.
Když se k lidem přistupuje s úctou, je možné spolu udělat hodně, hodně skvělé práce.