Stromy jsou mí přátelé. Celkem se netajím tím, že si s nimi povídám.

Jak se mi to přihodilo?

.

Jak jsem se začala přátelit se stromy

Inu, můj vztah k nim se začal tvořit během psychospirituální krize, kde jsem byla místy v takovém loji, že jsem se dívala po pomoci i v místech, kde mě to předtím nenapadlo. Což jinými slovy znamená, že jsem se začala na svět dívat jinak.

Zjistila jsem, že stromy jsou bytosti, které jsou mi opravdu rovny. Mají sice jiné vědomí, ale jsou prostě v zásadě stejné. A to je základ toho všeho.

Můžete si to myslet a nějak to vědět, můžete to mít jako názor, ale dokud to nedosedne do každé buňky vašeho těla jako jasné vědění, ne jen informace, dokud se to nestane vaší součástí stejně jasnou jakože tráva je zelená (obrazně řečeno, kdo se opravdu díváte na trávu, tak víte, že zelená je jen jednou z mnoha barev, kterou tráva může mít… ale to už zabíháme)... nefunguje to.

 

Takže – já jsem tehdy prostě neměla na výběr. A stromy mi nabídly svou pomoc. Kromě toho se mi těmi procesy dost významně rozšířilo vědomí (hodně bordelu totiž odpadlo) a to asi taky hodně pomohlo… suma sumárum, stromy jsou pro mě přátelé.

.

Dneska se s vámi chci podělit o to, co mi řekly, resp. ukázaly (to povídání s nimi mívá různé podoby) některé prastaré stromy.

 

“S němčinou je mi lépe”

Vloni v létě jsem měla tu čest setkat se s jedním velmi starým jasanem při svých procházkách po Orlických Horách. Fascinující na něm bylo to, že jsem u něj byla třikrát a pokaždé mi ukázal něco jiného. Pokaždé měl jinou zprávu do mého osobního procesu, kterým jsem si tehdy procházela.

Je v něm velká dutina, a představte si, poprvé jsem ji vůbec neviděla. Zatímco podruhé mě pozval dovnitř.

Spočívali jsme spolu, ale pořád jakoby tam něco tak jemně neladilo. Až pak mi ukázal…

… obraz rodiny, mladé ženy a muže, nějaké děti… bydleli v domku u toho stromu a mluvili německy. A pocit z toho byl hřejivý, pocit známého, pocit domova. Ten strom měl rád němčinu! Protože když byl mladý, mluvilo se kolem německy…?

To by mě nenapadlo. Tak nějak jsem předpokládala, že stromům je jedno, jakým jazykem se kolem nich mluví, protože s nimi je to hlavně o obrazech a pocitech. Ale tady bylo zřejmé, že zvuk toho jazyka dělá tomu jasanu vysloveně dobře. Já němčinu bohužel neovládám… tak jsem jen byla s ním a jeho sdělením v pochopení, že se mu po tom tak nějak stýská.

.

Kdysi tu s námi lidé spočívali…

Nedaleko místa, kde bydlím, rostou s výhledem dodaleka dvě oskeruše. Ony nejsou nijak velké, ale…

… když jsem se s nimi poprvé setkala, jedna mi ukázala (tedy ukázal, ten strom nese mužskou energii) mohutné kořeny vrůstající do skály, ze kterých byla patrná věkovitost toho stromu. Překvapilo mě, že je tak starý…

Druhý ten strom se mi při prvním setkání ukázal jako laskavá stará babička, to mě taky překvapilo. Nikdy se mi žádný strom neměl potřebu ukázat v lidské podobě.

Ty stromy milují lidi. Vyprávěli mi, že

kdysi sem lidi chodívali, sedli si k jejich kmeni, hleděli do kraje, a prostě… byli. Uměli být. Jen tak v tichu spočívat se sebou a bytostmi okolo. Vyprávěli stromům své příběhy, bolesti, radosti. Jasně jsem vnímala tu ztracenou kvalitu lidí, kterou mi stromy ukázaly. Pak – obraz zrychlování. Místo pěšky autem. Není čas – a jakoby ani důvod – zastavit. Zastavit SE. Pobýt a spočinout. Povyprávět… se stromy. Když už někdo přijde, cvakne si selfíčko a zase jde pryč. Ty stromy vlastně ani nevidí – ne tak, jak byly zvyklé…

Je jim smutno. Smutno po lidech. Smutno po starých, pomalých časech, kdy lidi uměli jen tak spočinout v tiché přítomnosti.

Chodívám sem za nimi s Živou Akademií i při víkendovém pobývání Probouzení krajiny. Mají to rády (všichni :-D).

Víte, fascinující na nich je to, že když jsem sem dovedla skupinu jarního Probouzení krajiny, nic jsem jim o těch stromech neřekla. A přesto – informace, které ty stromy sdílely, byly v podstatě stejné, jen každému ji daly z trochu jiného úhlu. Umíte si představit ten pocit, když sdílíte, co vám přišlo od stromu… a všichni to máte v něčem stejné?

.

Pojď, naslouchám…

Alej v Oak Alley Plantation, Louisiana, USA, jsou staré stromy bahenního dubu – většina má tedy “jen” něco kolem 200 let, ale některé jsou mnohem starší, rostly tam podle všeho ještě předtím, než tu vznikla plantáž.

Ta alej je rozdělená domem panstva na dvě části. A – opravdu, jsou to dvě různé energie.

Zadní část vede od panského k domečkům otroků. Ten den mi nebylo dobře, řešila jsem si v sobě dost hluboké téma…

… a jeden z těch stromů mě prostě pozval, ať si k němu sednu a povyprávím mu o tom. Nabídl mi svou laskavou a měkkou pozornost, přítomnost, která sama o sobě dokáže ulevit. Mohla jsem mu ukázat, cokoliv jsem potřebovala a on to prostě přijal, ano, tak to máš… jsi tak v pořádku… je to v pořádku…

A on mi pak ukázal, že je na to zvyklý. Ukázal mi, jak s ním otroci sdíleli své bolavé příběhy… když nebylo komu se svěřit… na koho odvolat… když nebylo úniku ze smutného života plného bezpráví, který vedli.

Bylo to pro něj normální, že za ním lidé chodili a stěžovali si, žalovali, plakali. Byl zvyklý nabízet svou účast.

.

Vznešenost chrámu

Přední strana aleje vede od vstupu na pozemek ze silnice k domu panstva.

Tyhle stromy v sobě mají určitou majestátní vznešenost. Nabízejí prostornost a ticho chrámu. Spočinutí v určité… velebnosti. Drží prostor. Nabídli mi pomoc s určitým tématem, ale bylo to… jiné.

Bylo pro mě zajímavý pozorovat, jak lidi procházejí tím prostorem většinou jako takové bublinky – jak se jich, v jejich nastavení, ta kvalita, kterou ty stromy nabízejí, vlastně ani nedotkne.

.

Živé ticho močálů

V jiné platnážnické usedlosti nedaleko té první je jistý prastarý dub. Prý je mu kolem 700 let. Majestátně stojí uprostřed zahrady.

Přišla jsem blíž a požádala o setkání. Mohla jsem si sednout k jeho patám, na jeho kořeny. Otevřela jsem se tomu, co mi třeba chce říct nebo ukázat…

… a najednou jsem cítila ticho. Hluboké a přitom velmi živé ticho prastarých močálů, které tu, kolem Mississippy byly dávno před příchodem bělochů. Nebylo to vůbec nepřátelské. Prostě to BYLO. Ta kvalita BYTÍ byla mohutná, pevná a jasná. Vnímala jsem vlhkost a světlost, jak se jasné slunce prodírá listím. Zastavení… a to živé ticho… Tomu stromu jako by byli lidé jedno. Neměl proti nim nic. Prostě stál. Když jsem požádala, pobyli jsme spolu. Ale nebylo to tak vřelé a přátelské, jako u těch předchozích stromů. Spíš… neutrální: “Tady jsem já, tady jsi ty, tady se na chvilku potkáváme a pak si půjdeme zase každý svou cestou”.

Pro mě jako člověka, který je hodně pohyblivý a rychlý, to byla fascinující kvalita, ke které jsem se rozhodla vracet. Byla jsem mu vděčná, že mi ji ukázal, že se se mnou podělil.

.

Co se v mládí naučíš…?

Tahle setkání mě přivedla k myšlenkám, jestli i stromy mají, podobně jako lidi, v mládí hlavní formování osobnosti, nebo jak bych to nazvala. Přišlo mi zajímavý, že mi ukázaly obrazy související s jejich mládím – jak to bylo, když… V kvalitě jejich přítomnosti byly patrné velké rozdíly. Jejich postoje k lidem byli v něčem odlišné. Ale zdá se mi, že byly takové, jaké se vytvořily tehdy… vzhledem k tomu, co zažívali, v jakém prostředí byli.

Stromy jsou neuvěřitelné bytosti. Některé jsou přátelské, některé neutrální, některé nemají lidi v lásce a zažila jsem i strom, který byl na lidi naštvaný (a vypadalo to jako dlouhodobá záležitost).

Občas mě napadá, jak by to asi vypadalo, kdyby lidé dokázali stromy více vnímat. A nejen stromy – je toho tolik, s kým se můžete spřátelit! (Mám třeba spřátelenou skálu a to je fakt krásný, to bych vám přála zažít.)

Byl to jeden z impulzů pro vznik víkendových setkání “Probouzení krajiny”. Víte, já jsem přesvědčená, že někdo má k tomu blíž a někdo dál z hlediska své duše, ale pokud a dokud máme těla, která jsou v podstatě ze stejného materiálu jako cokoliv dalšího v přírodě… je nám to vnímání a schopnost rozmlouvat s živými bytostmi okolo (ano, i skálou, ano, i vodou) vlastně přirozené.

Na tom víkendovém setkání vám chci, spolu se svou kolegyní a přítelkyní Klárou Hrubou, nabídnout vstupenku do tohoto světa – vnímání, spolubytí, a skrze sebe i probouzení jistých aspektů neviditelného života v krajině, které jakoby to bez lidí a jejich vědomé přítomnosti nebavilo.

Hodně k tomu znovu-propojení vedu i během Živé Akademie – a podle toho, co říkají absolventy, to skvěle funguje 🙂

Ono na tom opravdu není nic tak složitýho. Jen potřebujete pochopit ten trik… a otevřít v sobě kvalitu, která vám to setkání umožní.

A pokud už to děláte – máte jedinečnou možnost hluboce se usadit do poznání, že jste naprosto normální a v pořádku. A zklidnění a důvěra, která se díky tomu rozlije vaším tělem, vám otevře další možnosti…

Jestli máte zájem – jsem tu. Napište mi a přihlaste se.

Probouzení krajiny >>>

Živá Akademie >>>