Zatímco jsem chroustala toho svého mamuta, který šel až na dřeň a do jádra mých dávných traumat, se mi rozjely srdeční arytmie. V noci jsem cítila, jak mi vynechává srdce. Někdy bušilo chaoticky a rozplizle, jindy v jakýchsi synkopách, někdy jen moc nahlas, jindy příliš rychle.
Boha jeho, ještě mi není čtyřicet, životní styl ujde… a ono tohle??
Trpělivě jsem to pozorovala a pokračovala v terapeutických procesech v naději, že to přejde.
.
Sáhla na mě Smrt
Jednu noc jsem se vzbudila tím, že mi vynechává srdce. A přemýšlela jsem, co se stane, když prostě nenaskočí. Co když nedožiju rána. Zdálo se to docela možné.
Na vteřinu jsem uviděla bílé světlo. Byl v něm obrovský klid, možnost spočinutí, kterou nelze popsat slovy. “Takové je umřít,” přišla mi k tomu zpráva. “Je to příjemný, není proč mít strach.”
Bylo to tak krásný… Tak dobře, toho se teda nebojím.
Ale – měla bych teda aspoň napřed zabezpečit rodinu, napadlo mě.
Vtipný na tom je, že jsem v té době pracovala s rovinou Jaguára, který jde beze strachu až za hranice smrti – no, mě to teda pohled na smrt změnilo.
Jinou noc o pár měsíců později, kdy si srdce zase dělalo, co chtělo, jsem se potkala s otázkou – a chci já vlastně žít? Překvapivě – tahle vrstva o to nestála. Hledala jsem důvody, proč ještě zůstat, a v tu chvíli jsem jich moc nenašla. Vlastně jen svoje děti. To bylo taky hodně zajímavé zjištění. Kolik věcí člověk o sobě neví!
.
Kaktus
Přišla doba, kdy už jsem se necítila tak křehká a zranitelná, jako když had svleče kůži. Ale to srdce, to si pořád dělalo, co chtělo, a přes všechny terapie se to moc nelepšilo – byť na jiných úrovních jsem vnímala významné posuny. Na konci července jsem si jednu noc, kdy jsem zase nemohla spát, řekla, ok teda, tak já se ráno objednám k doktorce, pro sichr. Trvá to už dlouho a je to furt blbý.
Jako, fakt jsem si ráno vzpomněla a fakt jsem to zkusila. Ale nedovolala jsem se jí… a když jsem hledala na webu otevírací dobu, nemohla jsem tu doktorku vůbec najít. Já tam totiž už roky nebyla – tak doufám, že ještě ordinuje. V hlavě mi projela myšlenka: “Ještě vydrž.”
O pár dní později jsem dostala od naší homeopatky léky z kaktusu, po kterých mi povolilo nepříjemné svírání na hrudi a moje srdeční pochody v měnících se rytmech se tím staly snesitelné. A já jsem si ujasnila, že když zabere kaktus, tak problém asi fakt nebude na fyzické rovině.
A o dalších pár dní později mi jedna z těch tří žen, které mě tímhle hustým obdobím provázejí, řekla, že vnímá, že to bušení jsou ve skutečnosti panické ataky. Aha! To vlastně dává smysl… i když samotnou by mě to teda nenapadlo.
.
Přiznám se, že jsem dost vděčná svému systému, že je zvyklý pracovat a dokáže integrovat velké objemy změn během celkem krátké doby. Protože – tohle téma, které mě ten půl rok provází, je prostě mega a nenudím se.
Ta silná žena…
Jsem v dost dobrém kontaktu s tím, že to, co se mi v tom 3/4 roce děje, jsou různé etapy té stejné cesty. Různé vrstvy toho stejného tématu.
V těchto mimořádně zajímavých časech se dotýkám témat
Muset se pro přijetí vzdát sama sebe X Být milovaná a přijatá bez požadavků a výhrad
Stát na svém právoplatném místě na světě, místo abych ho neustále uvolňovala jiným výměnou za jejich přijetí.
Moci – a chtít – žít.
Moci říct “ne”, aniž bych měla paniku z opuštění.
Být přijatá a přijatelná tak, jak jsem.
Mít právo na vlastní názor a cestu a přitom být v bezpečí.
Velká a těžká témata mého raného dětství a dospívání.
.
…je fuč
Že mě takhle neznáte? Tahle témata se otevírala hlavně v blízkých vztazích.
Vy mě nejspíš znáte jako tu silnou ženu, která má v sobě jasno, jasně nastavené hranice, ženu, která všechno zvládne a unese.
Taková jsem byla.
V posledních měsících se dotýkám těch míst, jejichž zranění vedlo právě k téhle silné ženě.
Té, která všechno zvládala, unesla, každého podpořila, vyživila, pomohla… a sama byla vyčerpaná. Protože to celé dělala proto, aby si zasloužila své místo na světě. To je špatný výchozí bod pro konání. Jenže – slepé skvrny neochčiješ.
Každopádně – tohle už nejsem já.
Jsem teď k sobě mnohem hodnější. Více si vážím sama sebe a do vztahů vstupuju z jiných potřeb a energií. Méně si nechám líbit.
Vám všem, kteří jste mi pomohli zase vstát, znovu a znovu – děkuju ze srdce. Díky vám jdu dál.
.
Cokoliv se děje, děje se pro mě
Jedna blízká moudrá žena se mi svěřila nad šálkem kávy:
“Přemýšlela jsem o tom, jestli se dá chlapům důvěřovat. A došla jsem k tomu, že to není to nejpodstatnější. Podstatný je důvěřovat tomu, že cokoliv se děje, děje se pro mě.”
Amen.
Z perspektivy duší samozřejmě chápeme, že ti lidi, kteří mi tak mohutně šlápli do srdce a do úsměvu, mi tím prokázali velkou službu. Na prosté lidské rovině můžu jen přitakat, poděkovat… a pustit je jejich vlastnímu osudu.
.
Pomalu, ale jistě… sníst svého mamuta
Když tyhle řádky píšu, věřím, že už se dotýkám světla na konci tunelu. Plno jsem toho odložila, učím se přijímat, že je ok nebýt dokonalá, že je ok, když se mnou lidi, na kterých mi záleží, nesouhlasí a vidí věci jinak, že je ok jít opravdu svou vlastní cestou, ať už je cesta druhých jakákoliv.
Spojila jsem se s linií mých předků po řemesle, která mě nyní provází a o kterou se mohu opřít.
Mám nové přátele, u kterých vnímám, že mě mají rádi pro mě samotnou, ne pro to, jaký profit skrze mě mohou získat sami pro sebe. Bytosti vyzrálé a moudré, kteří se mi cítí rovny. Nemají potřebu mě dávat na piedestal a pak se zlobit, že nejsem taková, jakou si mě představovali.
Pocítila jsem, že jsem milovaná a v pořádku právě tak, jak jsem. A že je té lásky dost pro všechny (velké téma starších sourozenců). Je to ještě nové a křehké, hýčkám to jako poupě vzácné květiny.
Vrátila se mi řada ztracených kousků mojí esence. Cítím se celistvější – a vím, že mě ještě kus cesty čeká.
A věřte mi, že pokud máte pocit, že vaše procesy trvají dlouho – chápu vás. A jsem v tom s vámi. Když se otevře velké téma a vy se rozhodnete jím prostě projít až na konec, chce to svůj čas.
Tahle moje jízda trvá víc než rok. Doprovázejí mě na ní celkem intenzivně tři vynikající schopné terapeutky. Vlastně čtyři. Fakt, vím, o čem mluvím, když říkám, že některé věci nejdou vyřešit hned najednou. Pomáhá mi ukotvovat se v trpělivosti a důvěře v proces.
.
Změna je život
Tahle moje životní epizoda otevírá další zajímavé téma:
Mám jako terapeutka, průvodkyně a mentorka vůbec nárok na podobné procesy?
Pracuju s terapeutkami a průvodkyněmi – jsou mou hlavní klientelou. A občas se potkám s názorem – že je to trapné, že ona jako terapeutka si neumí poradit sama.
A že je trapné, že je v nějakém procesu.
Můj názor je, že co je živé, to se proměňuje.
Je plno lidí, kteří se uhnízdili v nějaké své vyhřáté pozici – i to je v pořádku, proč ne. Nikam se sice nevyvíjejí, ale je v tom určitá jistota a pohodlí.
Jenže – já mám ve výrobním nastavení růst.
Ano, nyní vidím, že dosud mě hodně hnala kupředu potřeba zasloužit si lásku a přijetí tím, že budu dokonalá.
Cha! Jako by to šlo.
Teď se pomalu dostávám do uvolněnějších pohnutek, protože se cítím milovaná a přijatá i se svým nedokonalým lidstvím.
Růst jako potřeba mi ale zůstává.
A aby to rostlo, je třeba občas udělat revize. Něco změnit. Něco propustit. Přiznat si, že tohle prostě není OK, a taky to, že s tím potřebuju pomoct.
Tohle moje více než roční dobrodružství nebylo příjemné ani pohodlné, a pro některé moje vrstvy bylo přímo ohrožující a nebezpečné.
Zároveň ale o mě bylo dobře postaráno – v pravou chvíli se vždycky objevila pomoc, díky které jsem prošla dál. Jsem přesvědčená, že to bylo díky tomu, jak jsem si k tomu stoupla. A čemu jsem se rozhodla věřit.
KAM JSEM SE ROZHODLA DOJÍT.
A z jakého bodu na tu cestu vyrážím.
.
Kým jsem teď?
To ještě nevím. Ale vím, že už jsem mnohem víc sama sebou.
Je to zvláštní období – staré už není a nové teprve dosedá.
Objevuju sama sebe a pokračuju v procesu.
V terapiích zvládám větší objemy energií, jdu lehčeji do větších hloubek, jsem efektivnější, rychlejší.
Zároveň se cítím víc ukotvená v sobě.
Mezitím se z hlubin noří vlny emocí, které potřebují uvolnit – konečně! – úzkosti, smutek, vina… tak s nimi pracuju a jsem… s velkou podporou Bachovek a mých průvodkyní.
Jdu sama k sobě… a to vždycky stojí za to. Co myslíte?