Četla jsem teď skvělou knihu, která dává nahlédnout do ducha tradičního karate.
Mimo jiné autor zmiňuje dřívější obavy Japonců, jestli ženy co dělají karate budou poslušné manželky a nebudou chtít vládnout svým mužům.
Hups.
.
Já měla v minulých letech takovou vizi, a v konverzaci s jednou klientkou minulý týden mi přišla na mysl znovu, tak vám ji nabízím.
Ta, která čte
Ten, který koná
Viděla jsem ženu, jak ráno vstane, jde před chalupu a chvíli jen stoji a naslouchá prostoru.
Pak sedí u stolu, pije čaj, mlčí… a naslouchá prostoru.
Dělá to vlastně pořád:
Naslouchá prostoru.
Pak sdělí muži, co “slyšela”.
Co je v poli aktuální.
Co se tam hemží.
Sdělí mu impulzy a zprávy – co se děje, co je třeba udělat, komu zavolat, co je k řešení.
V rodině. Ve vztazích.
Ve společnosti.
I když třeba nechápe detaily a neví, proč je třeba to řešit, co to všechno přesně znamená…
protože ještě nejsou známy všechny detaily, aby to ted “dávalo smysl”.
Ona ale prostě VÍ, co ví… a důvěřuje tomu.
Muž – ji pozorně vyslechne.
Pozoruje svoje reakce v těle, když ona mluví.
Důvěřuje jí a její intuici.
Vyhodnotí to.
A jde konat.
Ženy mají tykadla na čtení pole.
Muži samozřejmě do určité míry taky, ale přijde mi, že ženy jsou na to citlivější, lépe vybavené.
Muži mají sílu. Testosteron.
Mají drajf do akce.
Tah na branku.
Ne všichni… ne stejnou… ale v principu to tak je.
Pokud jsou v sobě zdraví a mají přístup ke své síle.
I ženy konají… ale ony konají v tom jemněhmotném prostoru. Každá svým vlastním způsobem… ošetřují pole. A vztahy.
Znát svou sílu, znát své místo
Není to tedy o tom, kdo koho poslouchá.
Ale o spolupráci – být si vědom své role, být na svém místě v úctě k sobě i druhému.
Chápat přínos, který pro sebe máme.
A ze takhle spolu tvořit dává smysl – a funguje.
.
Jakoby úkolem ženy bylo dávat vhledy do aktuální situace a ošetřovat to, co není vidět.
A úkolem mužů konat v souladu s tím.
.
Dává vám to takhle smysl?