“CO SE TO S NÍ DĚJE?”
“JE NĚJAKÁ JINÁ!”
Milí přátelé, doneslo se mi, že se zajímáte – a všímáte si… A já vám za to děkuju 🙂
Mám za sebou dost intenzivní rok.
Poslední měsíce jsem ani neměla kapacitu sdílet – soustředila jsem se na sebe, probíhající pracovní projekty a individuální terapie. Na sdílení nebyla kapacita.
Kromě toho – některé procesy jsou delikátní a vyžadují jisté soukromí a intimitu, jako když had svléká kůži… taky to nedělá na náměstí, že.
I to patří k životu. Tyhle fáze jsou ok.
Ráda bych se s vámi podělila o příběh svého posledního roku, který byl plný… ehm… dobrodružství, abych tak řekla.
Abyste věděli.
Když s většinou z vás nějakým způsobem spolupracuji.
.
“Chci se naučit být malá a zranitelná…”
Na začátku každého dobrodružství je rozhodnutí – vydat se tou cestou. Někdy se na ni člověk vydá, aniž by dohlédl, co všechno to bude obnášet. A to je nakonec dobře – jinak by dost možná zůstal ve svém zabydleném “smrádek, ale teplíčko.”
Na začátku téhle mojí dobrodružné cesty byla návštěva u homeopatky. Možná už jsme mě slyšeli o ní mluvit – je to žena z Uherského Brodu a je to Mistr svého řemesla. Je přesná. A když je vaše rozhodnutí pevné, nikdy nemine cíl.
Vloni na jaře jsem jí řekla, že jsem unavená. A že umím být velká a silná, ale chci se naučit, jak být malá a zranitelná.
Chvíli jsme si povídaly o detailech, pak mě požádala o přístup do mého pole, zasoustředila se vybrala mi lék.
Zpětně jsem měla dojem, že jsem měla na povrchu pole dírku o velikosti špendlíku, kterou ona neomylně zaměřila – a svým lékem (na mou žádost) rozbouchla.
Ukázalo se, že pod tím je celý komplex jeskyní, který se hlásí o průzkumy, revize a léčení.
.
Konec Bábi Zlopočasné…
Otvíralo se mi téma za tématem, procházela jsem jedním procesem za druhým, a těšila jsem se, až za nějakých pět šest měsíců tyhle homeo dojedou.
Výsledkem bylo, že se mi rozpustila vrstva, o kterou jsem byla zvyklá se opírat. Říkala jsem jí Bábi Zlopočasná. Byla pevná, někdy až tvrdá, jasná, silná, velká, důrazná a důsledná.
A najednou byla fuč.
A k mému překvapení se ukázalo – ach, svatá prostoto! – že ten první půl rok byl jen o rozebrání téhle vrstvy, která mi velmi dlouho pomáhala přežít navzdory zranění, které bylo POD NÍ.
Zpětně je to tak jasný.
Že být silná a velká je jen strategie přežití.
Protože se v minulosti přihodilo něco, co vedlo k zákazu zranitelnosti, odevzdání se proudu života, skutečné hluboké důvěře v život…
Na začátku toho dobrodružství, tam, kde došlo k rozhodnutí, jsem to neviděla – možná naštěstí. I když s mou povahou a nastavením bych se na tu cestu nejspíš vydala i tak – jen bych byla ten první půlrok v mnohem větším stresu 😀
O půl roku později jsem tedy šla k té homeopatce znovu…