(Pokračování)

“Víte, ten půl rok byl docela hukot. Ale mám podezření, že to byla vlastně jen předehra,” řekla jsem homeopatce při následném setkání na podzim 2023.

Ona se jen usmála.

Lék jsme tentokrát hledaly docela dlouho. Až jsem si v jednu chvíli vzpomněla na jeden svůj sen.

Který nebyl tak docela obyčejný.

Pamatuju si ho zřetelně, a i když úplně nerozumím tomu, o čem byl, mám dojem, že popisoval můj proces při rozhodnutí inkarnovat se.

Homeopatce zasvítily oči. “Aha, tak to je ale úplně jiný příběh, počkej…” a vytáhla knihu (fakt velkou a řádně ohmatanou).

Dala mi lék, který pomáhá integrovat světlo a temnotu do jednoho celku. 

A plod rostliny, ze kterého se vyrábí, má tvar srdce.

“Abys mohla vystoupat nad to,” vysvětlila mi.

 

A pak to začalo být OPRAVDU zajímavé.

.

Do černého

Vzápětí jsem zažila velkou kolizi s jednou ženou. Pustila jsem si ji k tělu, podporovala jsem jí a věřila jsem jí, zatímco ona mi za zády kula pikle na velmi citlivém místě. A já si toho několik měsíců vůbec nevšimla…

Zpětně, až o měsíce později, jsem zjistila, že je to schopná manipulátorka, což mi pomohlo odpustit sama sobě, že jsem si nevšimla dříve, co se děje. Nevšimla – protože ona na to vynaložila značné úsilí.

Rozbouchlo mi to tolik vrstev a aktivovalo tolik témat a traumat, že jsem nevěděla, co řešit a uklízet v sobě dřív. “Mám takový pocit, jako by ti někdo otevřel a vysypal kufr plný věcí, v kopci, a ještě do toho fouká,” komentovala to trefně kamarádka.

Bylo to hodně těžké a temné období, ve kterém mi vyhasla jiskra.

Ztratila jsem důvěru v sebe, ve svůj milovaný projekt, v lidi kolem. Ztratila jsem nadšení a radost z tvoření. Vážně jsem uvažovala, jestli nebudu dělat jen individuální terapie, které jsou velmi úspěšné a zároveň ve srovnání s jinými věcmi pro mě vlastně jednoduché.

Někteří lidi z okolí, kteří mají určité jasnozřivé talenty, mi navíc říkali věci, o kterých jsem nevěděla, co si myslet… až mnohem později jsem uviděla, kolik jejich vlastních projekcí v tom bylo.

V té době jsem ale nevěděla.

Co je nahoře a co dole.

Co je pravda a co blud.

Čemu věřit.

Co má smysl.

Jaký mám já smysl.

A jakou hodnotu.

.

Byla jsem požehnaná velkou podporou od některých svých blízkých žen, díky kterým jsem tou nejhorší částí tohohle období prošla vlastně vcelku rychle. Trvalo to pár měsíců – umím si představit, že bych se v tom za jiných okolností zasekla do konce života.

.

Až na dřeň

A vzápětí, sotva jsem se zase jakž takž nadechla, přišla další velká výzva, kde jsem se srazila s jistou blízkou ženou.

Taky jsem jí dlouho věřila a podporovala ji… a najednou se to otočilo proti mě.

Naše programy a zranění na sebe narazily a já jsem vnímala, jak moc se toho děje ve spodních proudech.

Musím se přiznat, že to pro mě bylo zničující období, plné bolesti a zklamání. Musela jsem se odstřihnout a zavřít do své jeskyně, abych si to mohla v sobě začít rovnat. Bez toho tlaku a projekcí, bez dvojakých sdělení, kde slova říkala něco a činy a emoční energie něco jiného. Nemělo smysl s ní o tom mluvit, protože sdělení nikdy nedošlo tam, kam mělo, a vracelo se mi pokroucené.

Díky téhle velké srážce jsem měla možnost vidět, co všechno jsem ochotná udělat pro blízkost ve vztazích. Uviděla jsem svůj sklon k závislosti. Viděla jsem svoje nezdravé sklony pouštět si lidi, kteří mě mají rádi (nebo se tak aspoň dostatečně přesvědčivě tváří), nezdravě hluboko a nabízet jim nezdravě mnoho. Jak je živím svou energií, aniž bych to věděla. A aniž by to oni dokázali uvidět a docenit.

Zpětně jsem uviděla, jak moc jsem se plíživě vzdálila sama sobě. Jak moc jsem se začala umenšovat, abych nebyla moc pro někoho, na kom mi záleží. Poddala jsem se jeho cestě, aby mě měl rád. A viděla jsem v tom plno aspektů z mého dětství…

Zalezla jsem do své jeskyně a udělala hloubkovou revizi ve všech vrstvách, do kterých jsem dohlédla. Pevně rozhodnutá jít skrz – s důvěrou, že co je opravdu moje, nemůžu skutečně ztratit, a co moje není, je třeba pustit, rozpustit, nechat jít. Žádný sentiment, žádné lpění. Jen pravda v nejryzejší možné podobě.

“Co je moje, na to si koukám,” opakovala jsem si slova jedné blízké ženy. Pěkně zodpovědnost k sobě a za sebe, šup šup, výdech, nádech, jedem.

Pozorovala jsem zdálky tu ženu a žasla… najednou jsem viděla jiného člověka, než byl ten, kterého jsem znala. Jako když se otočí hrací kostka – tvar je stejný, ale obrázek jiný.

Postavila jsem se k tomu čelem, ale musela jsem se učit laskavosti k sobě, abych to mohla zvládnout. Vesmír se poskládal a poslal mi obrovskou podporu v podobě lidí, bytostí, stromů, míst i zvířat, které mi pomohly tím procházet…

…jenže cesta byla ještě vcelku dlouhá.

Pokračování příště

P.S. Jo a ano, samozřejmě. Každá mince má dvě strany a každý příběh minimálně dvě verze. Součástí tohoto mého procesu je i to, že si beru právo vidět věci, jak je vidím, a mluvit o tom, jak je zažívám. Bývalo to jinak. Jakoby verze událostí, jak je popisovali druzí, měla větší právo na pravdivost než to, jak jsem je zažívala já. Ano, vzorec z dětství, kde jsem neměla právo na vlastní autentickou verzi toho, co se (mi) stalo. Už ho mám.

A je v pořádku, že druzí to vidí a zažívají jinak.

Budiž mi přičteno k dobru, že se ptám jiných lidí, jak to/toho vnímají. Abych se ujistila, že nejsem úplně mimo.