SMRT…
Nejen kvůli dušičkám – poslední dobou se točí snad všude okolo. Lidem z mého okolí umírají příbuzní a přátelé… mně se připomínají mí vlastní zemřelí blízcí…
.
Na FB na mě vyskočil krásný příspěvek ze stránky K smrti dobrý festival:
„Byla jsem na pohotovosti s rodinou, které náhle zemřel blízký člověk. Byla jsem tam s její matkou, partnerem a dcerou a uvědomila jsem si, jak hluboce potřebují mít možnost se jí dotknout, a že nemáme žádný postup, jak to udělat.
Její tělo měla za chvíli vyzvednout pohřební služba a ta chvíle soukromí za oponou byla jediným okamžikem, kdy se jí mohli dotknout.
A tak jsem jim pomohla se jí prostě dotknout a rozloučit se s ní. Být jemný a pak ji přikrýt, protože oni v tu chvíli nemohli.
Nemohli se odtrhnout a odejít.
Potřebovali jí zakrýt obličej.
A tehdy jsem si uvědomila, že naše kultura ztratila schopnost dát lidem čas, když někdo zemře.
A přišlo mi, že je v tom něco tak silného.
Když jsme zakryli tvář této ženy, umožnilo to její matce, partnerovi a dceři odejít.
Umožnilo jim to udělat nemožnou věc.
To, co tím gestem získali, byla možnost podílet se na péči o někoho tímto posvátným způsobem, ať už je tradice člověka jakákoli.”
přeloženo z Jemný čas – Ručně vyráběné rubáše Diny Standerové
.
Nevyhnutelnost pomíjivého a neměnnost věčného
Přiznám se, že smrt mě něčím fascinuje už od dospívání. Ta magie-alchymie-nevyhnnutelnost pomíjivého.
A to stálé, neměnné, co zůstává skryto pod tím…
To, jak jsme smrt vytěsnili z našich životů za zdi specializovaných zařízení, má na nás jako na jednotlivce i na společnost jako celek ohromný disharmonický dopad.
.
Smrt je posvátná.
.
Ve smrti je hluboká krása.
Smrt urychluje procesy našeho vlastního růstu a zrání.
A kontakt s ní nám umožňuje opravdu Žít – bez kompromisů a zbytečných strachů. Když se dotkneme vlastní pomíjivosti ve smrti druhých… mnoho věcí se stane nepodstatných.
.
Náš strach ze smrti je znakem našeho zapomnění a ztráty kontaktu s naším vlastním přesahem.
Možnost – a umění – dotknout se milované bytosti ve smrti… je něco, co potřebujeme vrátit do svých životů. Umění rozloučení a pohřbů nám, pozůstalým, velmi pomáhá rozloučit se, uzavřít jednu životní kapitolu a žít dál. Jasně, že to nejde hned, ale pravděpodobnost, že se zasekneme v procesu truchlení, je mnohem menší.
.
Pravda i klam
Odešel. Odešla.Z těla.Ale svým způsobem zůstává.
.
Vzpomínám si, když před pár lety odešel můj dědeček.
.
Bydlel v domě s pečovatelskou službou od svých 91 let, velmi spokojeně a vlastně kvůli babičce, která prodělala mozkovou příhodu. Když se pak ale kvůli Cvidovým opatřením ocitl bez pohybu a sociálního kontaktu, šlo to rychle z kopce… nakonec jen ležel v posteli, píchali mu injekce, aby ani nechtěl vstávat, protože by si prý mohl ublížit… a jednoho dne prostě vypustil duši z těla.
.
Já u toho nebyla, dostala jsem o té události zprávu.
.
Bylo to něco, co jsme čekali… a vlastně jeho vysvobození… bylo mi smutno a poplakala jsem si, ale povedlo se mi zůstat v tom měkká, co nejměkčeji spočívat se svým smutkem a být v tom pravdivá… dát mu právo na existenci, ale neutopit se v něm. Nechat jemně procházet záblesky vzpomínek, vnímat myšlenky “už nikdy”… nechat to celé plynout.
.
Ten den večer jsem už za tmy přišla k autu a vidím, svítí světlo nad palubní deskou. “A sakra, jestli to svítí celé ty hodiny, to jsem zvědavá, jak nastartuju.” Dveře byly všechny dovřené, takže tím to nebylo. V tom autě nešlo ani samostatně rozsvítit a zhasnout
Nastoupila jsem, vrátila jsem se k sobě a vypnula na chvíli hlavu… Aha… “Ahoj, dědečku, už o tobě vím,” usmála jsem se.
A to světlo zhaslo.
Nastartovala jsem normálně.
.
Jeho energie byla energií jeho duše. Radostná, vtipná, jiskřivá, se smyslem pro humor i šprýmování. Byla taková, jaký byl on, když se zrovna netočil ve svým lidských vzorcích… ale i když se v nich točil, často probleskovala ven (a dráždila babičku :-)). Bylo to krásný, když svlékl tělo a stal se zase sám sebou.
.
(Ne vždycky to je samozřejmě takhle. Někdy jsou zranění, která si dotyčný v životě utržil, tak velká, že nějakou dobu trvá, než se z nich vylíže i ve stavu duše – naštěstí máme v tom procesu velkou podporu mezi našimi duchovními průvodci i některými bytostmi v lidských tělech.)
.
Vnímala jsem ho – protože jsem věděla, že můžu, a protože jsem nebyla zahlcená svými emocemi, které by mi v tom kontaktu mohly zabránit. Vnímala jsem ho kolem sebe několik týdnů intenzivně a pak to sláblo, i teď se ho ale můžu jemně dotknout, když potřebuju nebo chci… jen takové “ahoj, vím že tu jsi, mám tě ráda”.
.
A on se jen radostně, měkce zasměje, někdy na mě mrkne a někdy mě pohladí.
.
“Žijte tak, abyste si mohli užívat nádhernou smrt.”
O svůj silný příběh posledních týdnů, kdy odcházel její táta, se na FB podělila i Veronika Kubátová. S jejím laskavým svolením, tady je i pro vás.
“Vždycky jsem se bála smrti.
Když jsem se narodila, zemřelo mi krátce poté mé dvojče – bratr Petr.Zůstal ve mně strach.Jako malá jsem se v noci bála, že přijdou mrtví lidé a budou mě strašit. No dobře, přiznávám, že tento strach zůstal do nedávna. Musela jsem si v noci občas rozsvítit lampičku, protože „smrt“.Co jsme se dozvěděli, že je tatínek nemocný, tento strach se zhmotnil.9 let mi dýchala smrt za krk….abych na ni nezapomněla.X zpráv od doktorů, že tatínek nedožije víkendu. Tisíc diagnóz – zbývá Vám tolik a tolik…VŽDYCKY jim to tatínek natřel. NIKDY nedodržel jejich odhady a vždy jel po horních hranicích toho, co je možné a co už je zázrak.Kolikrát jsem tatínka propouštěla, že už může. Jenže on, beran, moc dobře věděl, že má ještě vyšší poslání, než jeho hudební nadání, laskavost, nápomocnost, radost ze života a jeho prožívání i když mu neustále házela smrt klacky pod nohy.Jeho poslání bylo nás spojit na nejvyšší možné úrovni. A až poté odejít.Kdybych tohle psala před týdnem, a přemýšlela, jak své milované nejvíc spojit, asi bych všem objednala letenky k moři, někam na samotu na pláž a k tomu bych přihodila pár svalnatých chlapců a usměvavých žen coby pomocníčků. „Užijte si dovolenou!“, mávala bych jim na pozdrav.Kde bych si v tu chvíli mohla myslet, že nejvyšší možný zážitek na úrovni žití je SMRT a umírání.Tatínkovi bylo předpovězeno už po sté, že mu zbývá pár dní. Tentokrát ale bylo bohužel jasné, že i kdyby jel po horní hranici možného dožití, bavíme se o dnech.Umírá.Byli jsme postaveni před fakt. My – tatínkova nejbližší rodina, ale i on sám. Všichni, včetně něj. Ten silný moment, kdy jsem si lehla k tatínkovi do nemocniční postele a řekla mu, „Tati, toto, to je ta konečná!“ A plakali jsme. „Už se tady na to vykašleme, pojď domů za námi, my Tě chceme doma.“Už jsem asi psala o tom, jak byl tatínek nejlepší tatínek na světě. Nejen tatínek, ale i kolega, kamarád, bratr, strýc…… Udělali bychom pro něj vše.Dohodli jsme se – maminka, já, brácha Martin, švagrová Baru a můj muž František, že si ho vezmeme domů a budeme s ním všichni až do jeho posledního nádechu.Když se rozhodnete a rozhodnete se správně, tak se celý vesmír spojí, aby vše šlo, jak má.Objevila se moje kamarádka z dětství Monča– z čista jasna – náhodička – haha . Byla jsem s ní domluvená, že až k tomuto dojde, budu ji kontaktovat. Je totiž spolumajitelka v mobilním hospicu Most k domovu Zlín. Zařídila, aby byl tatínek rychlostí blesku přijat do domácí paliativní péče.Úžasné sestřičky a úžasný pan primář Neurologického oddělení z Baťova nemocnice Zlín zařídili úžasnou poslední péči a rychlý převoz tatínka domů.Rodina rozklepaná, ale tatínek byl doma.Pečovali jsme o něj 5 dní a 5 nocí. Střídali jsme se u něj. My rodina. Pozvali jsme domů jeho sourozence, nejlepší kamarády, kolegy z práce, aby se s ním mohli rozloučit.Tatínek první den vtipkoval, druhý a třetí snědl na co přišel, 4. a 5. den už poslouchal se zavřenýma očima a komunikoval mrkáním.Celou dobu jsme mu pouštěli jeho oblíbenou hudbu, krmili ho největšími laskominami, vypili spolu s tatínkem spoustu alkoholu (ke konci jsme mu jej natírali na rty)….Celou dobu jsem všem říkala, že mám pocit, jako kdyby byly Vánoce… bylo celou dobu tak nádherně. Krásné počasí, tolik tatínkových známých u nás doma, rodina, spousta slz…. A ještě více slz…. Drželi jsme se za ruce a plakali, drželi jsme se za břicha a měli záchvaty smíchu… tolik úlevného smíření.Tolik krásných chvil. Tolik lásky. Všechno jsme si řekli. S tatínkem i spolu.Za těch 5 dní se nám všem změnil život.Už na pořád.Tatínek naposledy vydechl, my jsme ho společně oblékli do fraku, oholili, a byli s ním, dokud to šlo. Do teď z toho mám tak krásný pocit, že to nejde ani slovy popsat.Tatínku můj milovaný moc Ti děkuji, že jsi mě naučil svou beraní sílu a že jsi mě zbavil mého největšího strachu. Strachu z umírání, ze smrti a mrtvých lidí. Díky Tobě vím, že i smrt umí být krásná a Ty víš, že já jedu na to krásno.Moc děkuji všem z mobilního hospicu Zlín ve Štípě, tak úžasná podpora, jak psychická tak fyzická.Děkuji velmi sestřičce Verunce, která byla doslova naše průvodkyně smrtí, děkuji úžasnému doktoru Svobodovi.Děkuji mamince, že nám našla tak úžasného tatínka, děkuji bráchovi a jeho ženě i svému muži, jak skvěle jsme to zvládli. Jsme boží tým vážení!! Už teď mi moc chybí, že spolu nejsme 24/5.Prosím lidé dobří, inspirujte se od nás, žijte tak, abyste si mohli užívat takhle nádhernou smrt,a hlavně prosím nebojte se mít své milované při jejich odchodu u sebe doma.Je to ta nejlepší oslava života.
Veru”
.
Bez těla je to tak jednoduchý
Je v pořádku být zahlcený emocemi, když přijdeme o blízkého. Je to velmi lidské.
Problémy nám ale dělají hlavně naše očekávání, mentální vzorce, (nevědomá) rozhodnutí-
.
Třeba “už nikdy”.
Ano, je pravda, že v tomhle těle už ho nikdy neuvidím a nemůžu se ho dotknout. Plno věcí spolu nemůžeme zažívat. Ale neznamená to, že (pro nás) přestal existovat úplně. Je dál… jen jinak (a posléze jinde, ale to není až takový problém, dotknout se ho lze i tak, podle mé zkušenosti).
.
Nebo sebedestruktivní vzorce typu “když odešel on, musím já taky/nemám právo na radost/nemám právo na život”.
Bývají často na polo-, nebo zcela nevědomé úrovni. A skvělá zpráva – dá se s nimi pracovat, mohou se uvolnit a rozpustit! Člověk se v tom nemusí točit, pokud sám nechce.
.
Párkrát jsem pracovala s pozůstalými – většinou to byly partnerky zemřelých. Co tam bylo stále stejné, byla láska partnera, už oproštěná od lidských blbinek, jednoduchá, naprosto nekomplikovaná, laskavá. (Někdy taky nějaké karmické vazby, sliby a podobně, které jsme dostali příležitost uvolnit, ale ty šly z jiné vrstvy.)
Byla tam jen láska.
A přání – žij dál, je to v pořádku, já jsem v pořádku a ty můžeš být taky.
.
Podpořit ostatní
Někdy to nejsme my, koho smrt blízkého válcuje, ale naši blízcí.
Někdy se nám daří nechávat měkce procházet svoje vlastní emoce truchlení, smutku, žalu… a přitom vnímáme, jak si s tím naši blízcí neumí poradit a jsou zavalení pod těžkou, tmavou, ulepenou lavinou emocí. (To je zároveň ten stav, kdy nemůžeme vnímat, že je duše toho člověka kolem nás a můžeme se jí dotknout, být s ní, nechat se jí utěšit.)
.
Jedna z žen Živé Akademie, která na podzim doprovázela svého rodiče v umírání v celém rodinném kontextu, napsala něco ve smyslu: “Vnímám, jak je to, co se učíme v Akademii, potřebné a užitečné pro běžný život a podobné situace.” Jsem vděčná, že jí okolnost Akademie mohla tuhle na dřeň jdoucí zkušenost usnadnit.
.
Principy… jsou stále stejné.
A teprve když se naučíme (a mám možnost) ošetřit sebe a svoje emoce, můžeme podpořit druhé s jejich tak, aby to pro nás nebylo destruktivní.
A jeden z pilířů toho umění je pro mě umět si nastavit stabilní energické pole a jeho jasné hranice.
Jen když jsem stabilní sama v sobě, můžu zůstat bezpečně měkká.Jen když jsem v něm zorientovaná, mohu být v kontaktu se silnými emocemi druhých, a přitom vědět, co patří komu.Umět být v kontaktu, ale vědomá si sebe a v bezpečí.
.
Práce s vlastním polem a orientace v něm je základem bezpečné energetické práce s druhými – a podporovat je ve zvládání emocí JE energetická práce.
Možná se necítíte hnedle na celoroční výcvik – i tak se můžete se svým polem naučit základní práci.
Je to vlastně jednoduchý, když víte, jak na to.
A je to pro každýho – protože pole (i emoce) má nakonec každý…
Začínáme 18.11.