„V létě je tu krásně, ale co děláte v zimě?“
Včera mi přišla pošta. Balíček s drahocennou vodičkou mi pošťačka nechala ve schránce (máme naprosto skvělou a luxusní pošťačku), a protože mrzlo, sbalila jsem dítě, sáňky a šla si pro ni. Ta cesta byla velice inspirativní, výsledkem je tento text.
Až do schránky!
Když píšu tyto řádky, bydlím devátou zimu „na samotě u lesa“ na Kopanicích, na kopci nad Starých Hrozenkovem.
Ta poštovní schránka je 2 kilometry od chalupy. Většinu cesty do kopce. Polovina by se dala nazvat s trochou dobré vůle „asfaltkou“ (i když většina našich návštěv to nepoznala). Když je sníh, tu polovinu (většinou) prohrnou lidi z obce, druhou propluží můj muž s koněm, když na to má čas.
U té schránky je i autobusová zastávka.
Samé dobrodružství
Přistěhovala jsem se z Prahy na podzim roku 2012 a v listopadu začala jezdit do města od práce. Cesta do práce byla na hodinu a půl. Půl hodiny pěšky na autobus, 45 minut autobusem a pak kousek přes městečko. Oddělení rehabilitace naštěstí vedla naprosto báječná doktorka, která mi upravila pracovní dobu tak, abych nemusela jet autobusem o páté. On tu ten autobus totiž jezdí ve všední dny pětkrát denně: v pět ráno první, před sedmou, v poledne, v půl čtvrté a poslední v pět.
Musím říct, že ty ranní procházky měly něco do sebe. Hotová meditace v pohybu. Když byla tma, vánice nebo pršelo, bylo to, pravda, trochu slabší, ale jinak pěkný. Někdy byla vánice taková, že jsem si nebyla jistá, kudy vede přesně cesta mezi loukami, když jsem to tu ještě tak dobře neznala. Když bylo bahno, chodila jsem v gumákách, které jsem si přezula v autobuse a nechala je tam do odpoledne, kdy jsem zase jela domů. Vzduch voněl v každé části roku jinak, ptáci zpívali jinak, energie krajiny se měnila…
Zimní idylka, při které se vám žíly nezkrátí
Můj muž mě v zimě často vozil na saních za koněm. „Jako Nastěnka!“, říkali zasněně lidi. Pravdou je, že to bylo spíš „na Marfušku“. Sáňky byly malé a praktické a koňský zadek jsem měla kousek od hlavy. A když se kůň rozešel a hnuly se mu střeva… Bylo to ale náramně romantické! A velice obětavé od mého muže, který nesnáší ranní vstávání a abych stihla autobus, vstával v šest. Když byly v zatáčce návěje do půlky stehen, musela jsem vystoupit a nechala jsem se tím sněhem táhnout za saněmi. Náš koník by to jinak neutáhnl.
Domů jsem už musela sama. V zimě to byla bojovka. Vždycky jsem měla strach ze tmy a tady jsem jí měla vrchovatě. Kromě toho jsem potkávala divočáky. V létě jsem ale měla cestou domů vždycky pocit, že jdu na dovolenou. Jít na dovolenou čtyřikrát do týdne, no kdo to má? Cestou jsem se pásla na lesních jahodách, na malinách, švestkách, nebo jsem sbírala bylinky. Když jsem teda neměla těžký nákup.
Teď už mám řidičák i auto, takže parkuju jen půl kilometru od chalupy. Akorát v zimě až nahoře u té zastávky. Ale popravdě, v zimě je jednodušší jezdit autobusem. Když teda zrovna nějaký jede. Párkát jsem se kvůli ledu nedostala do práce a jednou málem zase domů. I ten kousek cesty od zastávky k nám umí pěkně zledovatět, když na něj přes den zasvítí slunce a večer to zmrzne. Je to jako kluziště v kopci.
Ze školky na bobech
Možná si umíte představit, jak asi vypadá, když má jít dcerka do školky. Když jí byly tři a čtyři roky, jezdila jsem do práce v zimě autobusem, protože to bylo jednodušší, než se vyhrabat nahoru – k zastávce – vyházet si sníh kolem auta lopatou, oškrábat ho a jezdit břečkou, sněhem a návějemi přes hřeben na hlavní cestu. Na čas by to vyšlo skoro stejně, na energii mnohem hůř. O nervech nemluvím, takový řidič nejsem a nasazovat řetězy jsem se sice naučila, ale zase jsem to úspěšně zapomněla. A tak jsem při odchodu před půl sedmou vzbudila svého muže, ten pak obstaral dítě, zvířata, vyhrabal se s dítětem nahoru ke svému autu, vyházel ho lopatou, odvezl dítě, jel do lesa do práce, cestou domů vyzvedl dítě, dopravil ho domů, obstaral zvířata, zatopil v chalupě, obstaral dítě a šel spát. A druhý den totéž znovu. Já jsem tu jednu noc v týdnu spala ve městě, protože jsem končila později a domů už mi nic nejelo, poslední spoj jede po čtvrté hodině. Měla jsem to jako jednonoční dovolenou, nemusela jsem v noci přikládat do kamen a vstávala jsem o hodinu později. A můj muž má můj neskonalý obdiv, že to ty dva dny s takovou grácií sám zvládal.
Na druhou stranu, kdo může říct, že jezdí ze školky domů kilometr na bobech?
Ulov si své DPD!
No a samostatnou kapitolkou jsou dopravní společnosti, když si něco necháváme poslat domů. Dost často se tu ztratí a zároveň nemají signál. Jednu odvážnou slečnu, která se rozhodla, že mi bez varování zaveze zásilku opravdu až domů, můj muž vyprošťoval z bahna. A myslela to tak dobře, chudera.
Ať si říká kdo chce, co chce, pro nás platí: Zlatá pošta. Paní pošťačka vždycky zavolá, že máme poštu a domluvíme se, jak, kdy a kde si ji předáme. Luxus. Svým způsobem.
Prostě…
Miluju život tady. Svým způsobem je plný výzev, ale v takové kondici jsem v životě nebyla. Přesto jsem ráda, že momentálně se nemusím štrachat sněhem za tmy na autobus. Většinu terapií teď šťastně a spokojeně dělám na dálku a záda mi zatím jistí i mateřská dovolená.
Kdybych měla zrcadlo, dívala bych se do něj a říkala bych si: „Šťastná to žena!“
lesíkem krásně tajemným
zimní taxi
