“Muzu se zeptat za jak dlouho jste se vypracovala tam kde jste ted?”

 

To mi napsala jedna žena v soukromé konverzaci.

 

Předcházely tomu zprávy o její frustraci a bezradnosti na vlastní cestě.

Pocit, že se nikam neposunuje a že má pořád tolik nepořádku ve vlastním poli.

O tom, že neví, v čem vyniká.

A že nemá žádné příjmy, které by stály za řeč.

 

Jak já jí rozumím.

Ale tohle je prostě cesta.

Kterou jsem taky prošla – svým způsobem a ve své krajině.

 

Chceš znát moji cestu? Tady je.

Před 17 lety se probudil můj první dar.

V přímé reakci na hluboké pochopení toho, jakou zodpovědnost s sebou takové dary nesou.

Převzala jsem za něj zodpovědnost.

Ještě předtím jsem převzala zodpovědnost za sebe a přestala mít mému manželovi za zlé, že mě psychicky týrá. Začala jsem chodit na své první terapie a pracovat na svém vnitřním světě, šrámech z dětství, sebeúctě a hranicích.

Oznámila jsem tehdejšímu manželovi, že s ním nejedu do zahraničí na post-doc, ale po dokončení studia jedné výšky se přihlásím na druhou, abych pochopila lidské tělo.

Ustála jsem jeho nesouhlas.

Ustála jsem vlastní strach z odloučení.

Ustála jsem teror studia fyzioterapie v Motole – po pěti letech humanitních věd fakt peklo.

A školu dokončila.

I když jsem UŽ TEHDY VĚDĚLA, že nebudu fyzioterapeutka. Že to je jen schůdek na mé cestě. Těžký, náročný, ale potřebný.

Proč?

To jsem netušila.

Co budu?

Tak to jsem taky nevěděla.

Jen jsem tomu hlasu dala důvěru.

.

Mezitím jsem šla cestou seberozvoje.

Na rozdíl od mého manžela.

Náš vztah se začal rozpadat.

Čím víc jsem nacházela sebe a svou sílu, tím více jsem ztrácela jeho.

Byla jsem postavena před otázku priorit: Kdo a co je v mém životě nejdůležitější?

Odpověděla jsem si z hloubky – z toho místa, se kterých jsem mezitím navázala vztah – že z cesty, po které jdu, nelze sejít, aniž bych si to do konce života vyčítala.

Aniž bych věděla, že to je lež.

Že nejdůležitější je být v souladu sama se sebou.

To je cesta vnitřní integrity.

Co je s ní v rozporu, je třeba propustit ze svého života, s poděkováním za cenné dary a lekce.

.

Při studiu jsem si udělala rekvalifikační kurz rekondičních masáží a masírovala jsem při škole za 350 Kč / h.

Tahle praxe i praxe ve škole mi aktivovala nové kanály vnímání a možnosti, kterým jsem ale vůbec nerozuměla. Jen jsem uhnula stranou a nechala věci, ať se dějí.

Ale já jsem jim chtěla a potřebovala rozumět!

Hledala jsem učitele.

A pár se jich mým životem i mihlo. Dali mi střípky do mé skládačky, ale pořád toho bylo tolik, co jsem pořád nechápala! Tolik otázek bez odpovědí!

.

Těsně po dokončení výšky jsem potkala během výletu do Bílých Karpat svého současného muže.

A věděla jsem, že to je ON.

Po dvou dnech jsme se domluvili, že se k němu přestěhuju.

Bála jsem se?

Hrozně!

Ale hluboko vevnitř jsem věděla, že to je správně.

.

Neměli jsme moc peněz.

Chalupa byla v rozkladu. V zimě tam byla zima. Střechou teklo. Teplá voda? Leda prd.

Ten podzim jsem chodila do lesa natírat stromky.

Pak jsem si našla práci na ambulanci, za 18K hrubého za měsíc.

Cesty do práce a z práce mi tužily odvahu i fyzičku.

Stejně jako život na samotě uprostřed lesů a pastvin.

.

Při práci s lidmi se mi otevíraly další možnosti. Přístup k informacím, o kterých jsem netušila, odkud jdou, ale prostě tam byly a byly překvapivě přesné.

Moje ruce často dělaly něco, co je ale nikdo neučil – jenže to prostě fungovalo.

A já jsem toho pořád tolik nechápala.

.

První mateřská – a další masírování, tentokrát za 300 Kč/h na horské chatě.

Další vhledy a prohlubování citlivosti.

Potom změna pracoviště.

Možnost mít občas i své vlastní klienty a pracovat s nimi podle svého.

Jenže – zpracovaná zdravotnickým systémem jsem si nedovolovala jít do opravdové hloubky.

.

Psychospirituální krize. Peklo na zemi. Několik týdnů na ostří nože mezi příčetností a šílenstvím.

Ale i mnohé dary.

Dar práce se slovem. Dar intuitivního zpěvu. Dar držet se pevně sama v sobě a jít v hlubokém neutrálu, i když kolem zuří bouře vlastních emocí a strachů. Dar hlubokého napojení na krajinu a všechno živé v ní.

Nebýt mého muže, nedala bych to. Díky, drahý můj.

.

Kurz Cranio. Hluboká transformace v poli Radka Neškrabala.

Tolik věcí dosedlo a dalo smysl!

První půlku těhotná, druhou půlku s novorozencem. Hustý, ale díky velké podpoře Radka a několika dalších lidí jsme to zvládli.

V posledním kole mě dokonce podpořila i moje mamka. Zázrak. Díky.

.

JanaS a její “necrcáme se s tím” zadání terapií mimo sféru fyzického těla.

To, co jsem tolik chtěla zkusit a neměla jsem s kým.

Protože přece fyzioterapeutka.

Fungovalo to!

.

Dana G. a její podpora a důvěra při první terapii na dálku.

29.2.

Fungovalo to!

Tedy přesněji, já jsem věděla, že to funguje, ale nevěřila jsem tomu, že by mi za to chtěl někdo platit.

.

Předním na podzim převzetí zodpovědnosti za své podnikání.

Změna mindsetu.

Hodiny a měsíce za počítačem. Nový web, první profi fotky, učení se toho všeho, co člověk jako podnikatel potřebuje umět a znát.

4 měsíce s miminkem za počítačem.

Bez příjmu a viditelných výsledků.

Přístup mého muže “nemáš lopatu a není za tebou nic vidět – je to ztráta času”.

Ustála jsem to.

Mluvila s ním a vysvětlovala, nastavovala hranice, pořád dokola.

Vyčítala si, že se málo věnuju dětem a domácnosti.

Málo se věnovala sobě. Málo byla venku.

.

První příjmy díky Daně a její důvěře.

Nové vztahy a možnosti využívat terapie, které mě posunovaly dál.

Nové výzvy a příležitosti.

Měsíce za počítačem.

Nastavování hranic doma.

Výčitky vůči sobě samé, že se málo věnuju dětem.

Málo péče o sebe. Málo Života.

Práce, práce, práce.

Jako rozjíždět nákladní vlak.

Ale vzato kolem a kolem, měla jsem hodně podpory. Vlídná slova a povzbuzení od kamarádek. Podporu mé sestry. Báječnou terapeutickou podporu. Muže s dětmi, když mám ruce na klientce (ovšem pouze tehdy).

.

A pak to najednou naskočilo.

Lidi se mi hlásí sami.

Sebepoznání, praxe a práce na očišťování vlastního pole mi otevírá stále nové obzory, možnosti a hloubky.

Pochopila jsem mnohem více samu sebe, svou energii a talenty i výzvy.

Mám 4K za hodinu a balíčky mi vyprodaly všechny řádné termíny na 4 měsíce dopředu. A pomalu bych potřebovala diář na další rok 🙂

Pořád hodně sedím u počítače a pořád něco vymýšlím a tvořím. Dávám víc pozornosti svým kurzům, protože jimi jsem schopná zabezpečit a obstarat víc lidí.

Chalupa je v rekonstrukci. Máme teplou vodu, novou střechu, na záchodě už nemrzne a děti mají svůj pokojík v podkroví.

Pořád je co dělat.

A pořád se málo věnuju sobě a jsem venku méně, než bych si přála.

Ale přesto, už je v tom více Života 🙂

A bude ještě lépe. Protože takový je můj záměr.

 

Co z toho plyne?

Nebylo to vždycky snadný. Ale když jsem odkydala největší bahno, šlo to snáz a snáz.

A vždycky jsem dostala podporu, když jsem ji potřebovala – a když jsem si dovolila ji přijmout. I když někdy přišla z jiného směru, než bych bývala čekala.

Za základní považuju moment, když jsem se rozhodla, co opravdu chci, a dala důvěru hlasu své intuice, i když jsem nevěděla… skoro nic. Jen ten krok, který jsem zrovna měla udělat. A pořád jsem držela kurz svého záměru.

 

Co ti můžu doporučit?

Perspektivu celé té cesty.

Nemusíš hned všechno vědět a chápat.

Nemusíš hned znát celý obraz.

A nemusíš očekávat, že budeš mít hned “hodně peněz” za hodinu.

Prostě se nalaď na ten hlas v hloubi a vykroč na cestu, na kterou tě zve.

Jako když jedeš v mlze – stačí, že vidíš těch pár metrů před sebe a prostě důvěřuješ Cestě.

Budeš muset překonávat nějaké výzvy?

Nejspíš ano. Vyrosteš na tom. A budeš z toho dál čerpat.

Rozhodně se nevyhneš převzetí hluboké zodpovědnosti.

 

Budeš muset něco obětovat?

Asi ano – přinejmenším dočasně.

Ale je to Cesta, vývoj.

Tak seber odvahu. Rozhodni se, co chceš. A vykroč.

Ono se to vyvine.

Podpora přijde přesně tak, jak ji budeš potřebovat – stačí jí zvednout a využít.

Držím ti palce!

A jsem tu pro tebe.