Já vím, psala jsem, že už ty terapeutické příběhy nepíšu… Ale občas se nějaký přesto vynoří…

Tady to není ani tak příběh, jako spíš… princip.

Ale vlastně je to i příběh. Příběh jednoho partnerství ženy a muže.

To bylo tak.

.

“Zřím tě, muži…”

Před nedávnem jsem pracovala s mužem zhruba v mém věku. Přinesl téma, které pro tento článek není podstatné. Co je podstatné, že nás to zavedlo k jeho rodičům a jejich vztahu.

Otec – chladný, odpojený. Velmi náročné dětství, vztah s mámou, měl fakt naloženo, není divu, že byl pro něj vztah s vlastní ženou výzva.

A jeho žena, matka mého klienta…

“Máma dělala tátovi účetnictví a doma full servis, měl se jak v hotelu. Ten vztah byl na houby… chápu, že když jsou děti malé, tak spolu lidi zůstávají kvůli nim, ale když jsme se ségrou vyrostli, sami jsme jim říkali, ať jdou od sebe, že to nemá smysl a všem bude lépe. Jenže máma to nějak nedokázala a pro tátu to tak bylo pohodlný, vlastně neměl důvod to dělat.”

Máma před pár lety umřela na rakovinu.

.

Viděla jsem je.

Tátu a jeho zranění i jeho světlo pod ním.

A mámu, smutnou ženu, která viděla světlo svého muže…

“Celý život jsem o tom světle věděla a věřila jsem, že to dáme, že se k němu jednou dostaneme… a pak spolu budeme šťastní,” ukázala mi.

Tak dlouho držela a věřila v tom vztahu, který byl aktuálně-roky na houby a bylo jí v něm smutno a osaměle… v kontaktu s potenciálem, jaké by to mohlo být, kdyby… s tím mužem, který neměl odvahu vidět a pracovat se svým zraněním…

… až prostě umřela.

.

Jak to máš ty, ženo?

Byl to pro mě silný moment, když mi tohle ukázala.

Najednou jsem v tom viděla i sebe.

A mnoho jiných žen z mého okolí, vnímavé a milující ženy, které milují své muže, přestože…, protože vnímají to světlo uvnitř, pod vrstvami zranění, a věří, že jednou to přece dají… a budou spolu šťastní, protože to přece doprčic není možný, že by to nešlo.

.

Milé ženy.

Tenhle článek je (s laskavým svolením muže-syna, jehož se příběh týká a jemuž děkuju za možnost ho pro vás zveřejnit) pro vás.

Je krásný milovat svého muže a vidět jeho světlo, vnitřní krásu a potenciál pod vrstvami zranění – která potom skrze jeho chování zraňují vás.

Ale je třeba myslet na sebe.

Držet, doufat, podporovat, a trpět… vocať pocať.

Pokud na jeho straně není vůle a odvaha se posunout – chcete se kvůli němu obětovat?

.

A milí muži.

Tento článek je i pro vás.

Mnoho z vás utrpělo velká a těžká zranění ve svém dětství (a nejen tam).

Může být děsivé jen pomyslet na to, že byste se ho mohli dotknout… a znovu TO cítit…

Chápu to.

Přesto… to utrpení, kdy jsou některé části odpojené, necitlivé, vytěsněné, ztvrdlé a chladné… a neumožní vám propojit se měkce a pevně a laskavě s druhými lidmi (ženami, dětmi…) – tohle utrpení vás odděluje od života v hlubokém smíru a propojení, s lidmi a hlavně se Životem jako principem.

Volba je vaše.

Já pracuju více se ženami, protože, abych tak řekla, ony se toho nebojí.

Ale – pracuju i s muži, a velmi si vážím těch, kteří mají odvahu do těch věcí jít.

Děkuju vám – třeba právě tobě, jehož se týká tento příběh. Díky vám odvážným máme my ženy naději, že to doprčic jednou přeci jen dáme.

A jsem tu pro vás, pokud cítíte, že se chcete posunout, pro sebe i pro své blízké. Provedu vás jemně, laskavě a bezpečně uzdravením starých zranění, abyste se mohli sami sebe i druhých ve vztazích dotknout.

Jen ten první krok… abyste mohli zjistit, že ten strach byl mnohem větší, než si to celé zasloužilo.

Nebolí to.

Fakt 🙂