Občas si vzpomenu na dobu, kdy mi bylo kolem 25 let. Už nějakou dobu jsem na sobě pracovala, ale nějak jsem pořád neměla pocit, že by se něco významně měnilo. Jako bych přešlapovala na místě, bez ohledu na to, jak moc se snažím.
Jenže pak jsem šla na druhou vysokou. Kde jsem byla obklopená lidmi po maturitě, kteří byli o cca 5 let mladší.
A teprve tehdy jsem si uvědomila, jak dlouhou cestu jsem za těch pět let ušla.
Vzpomněla jsem si na to, jaká jsem byla. Kde jsem byla. Jaké jsem měla názory. Jak jsem reagovala na různé situace a podněty.
Ten růst byl tak plynulý a postupný, že jsem si toho jinak prostě nevšimla.
A ono nic?
Podobně to někdy vnímají lidé i po terapiích. Jako by se vlastně nic nezměnilo. Nic VELKÉHO.
Zrovna nedávno jsem dostala takovou zpětnou vazbu od svého klienta Honzy:
“Tentokrát to bylo jiné. U předchozích léčení jsem cítil vysloveně úlevu. Teď na pozadí nějakou “nepozitivní” energii, pak se vynořilo to trauma z plaveckého kurzu, to se uvolňoval, ale zůstalo tam “to něco”, co neumím ani popsat. Jakoby stažení krku a obličeje, jako když máš pocit na pláč, ale ne smutek ani žal… a to se pak sice zmírnilo, jak jsme s tím na závěr pracovali, ale zcela to neodeznělo…
Já bych to chtěl všechno řešit hned naráz, ale to se za hodinu asi nestihne.
Cítím se stále velmi unavený, ale cítím taky, že nemám téměř žádný stres z nadcházející mimořádné směny, což jsem vždycky dříve míval, takový latentní v pozadí. A myslím, že taky zeslábl takový mírný stres z běžných směn. On nebyl moc velký, ani jsem si ho běžně neuvědomoval. Jen za současné situace už jsem se vysloveně netěšil na druhý den do práce. Ale poslední 2 dny mám pocit, že už je mi jedno, jaký bude den. Prostě pracuju, jak nejlépe umím a počítám s tím, že si tam posedím někdy i hodinku dvě nadčas a holt nějak to dopadne.”
Nezní to nic moc, že? Trochu něčeho se uvolnilo, ale není to 100% úspěch. Systém navíc vyhodil ke zpracování něco jiného, než jsme čekali. Většinu času se v systému přelévaly, proměňovaly, přeskupovaly energie, potom zpracování jednoho traumatického zážitku z plaveckého kurzu na základce. Bylo to prostě jiné, než předchozí terapie.
Mezi řádky jsme četla zklamání.
Jak to vidí Monika
O pár hodin později mi přišla zpráva od jeho ženy Moniky:
“Od té doby, co jste pracovali s Honzou, nám doma pěkně plynou rozhovory. Je mnohem příjemnější s ním být. Díky!”
Takže?
Potkejte své minulé Já
Vždycky žádám své klientky (a klienty), aby si po terapii napsali pár bodů, co jsme dělali, jakých témat jsme se dotkli, aby se k tomu mohli po čase vrátit a zhodnotit, co, kde, jak se u nich změnilo. Ty změny jsou někdy totiž tak postupné a plynulé, že oni sami si jich prostě nemusí všimnout. To, co je tlačilo v botě, protě zmizí a jde se dál. Jakápak změna?
Tohle pravidlo nemusí platit je pro moje terapie.
Jestli máte pocit, že jen přešlapujete na místě, že navzdory veškeré vaší snaze se nic nehýbe – najděte způsob, jak se dostat do kontaktu se svým “minulým já”.
Staré emaily. Poznámky. Fotografie.
Cokoliv.
A podívejte se na tu bytost.
Jak je?
Co řeší?
Jak se cítí v životě?
Jak reaguje na určité situace?
Jaké má vztahy?
A – jak to máte vy?
Možná budete překvapení.
To, že to hnedle nevidíte ještě neznamená, že se to neděje. Je to asi jako když nevidíte růst své vlastní děti – na rozdíl od jejich babiček, které je nevídají každý den 😉