“Moje děti jsou už zase nemocný. A čí je to vina? MOJE! Protože do 7 let jsou děti navázaný na matku. Zrcadlí mi.”
Tak tohle jsem slyšela v pátek při jedné z terapií od zcela vyčerpané ženy-maminky. A nebylo to poprvé, co jsem se s tím při terapii setkala.
Naše společnost se – alespoň v jisté vrstvě – posunula od “je to všechno dětí chyba/vina/málo se snaží…” k opačnému extrému: “je to všechno moje chyba/vina/málo se snažím…”.
Je to kec. Oboje.
Ten blábol, že za VŠECHNY nemoci a potíže svých dětí jsou vinny matky (event. rodinný systém, když už dojde na to, že trochu odzoomujeme), vede k sebemrskačství a nemístnému nátlaku matek na sebe. K opakovaným pocitům selhání. K pocitům viny. A k vyčerpání.
Že to není (vždycky) pravda vám chci ilustrovat na případu 3,5 letého Lukáška, se kterým jsem nedávno pracovala.
Tělo samá výzva
Vcelku dobře probíhající, ale dlouhý porod skončil kleštěmi. Když se potom malý začal pohybovat, hodně padal, tak mu maminka raději dala helmičku. A když ji po nějaké době sundala, ukázalo se, že Lukáškovi jde každé očko jinam, do mozku jde vždycky informace jen z jednoho a tedy vidí jen 2D. Hodně padá. A přitom je hodně živý. Nespolupracují mu hemisféry. Maminka ho pořád hlídá, aby si neublížil. Chodí k doktorům a mají speciální cvičení. Cítí se provinile, že mohla něco někde udělat jinak. Že dělá málo.
Její hluboká snaha mu pomoci ji dovedla až ke mně.
Maminka první
Když mi líčila Lukáškův příběh, cítila jsem její emoce. Strach. Úzkost. Vina. Nevyřešené porodní trauma. Proto jsem jí navrhla, že bych ráda věnovala začátek setkání jí, protože její nastavení do velké míry rozhoduje o tom, jak se daří malému.
Maminka souhlasila. Dala jsem jejímu systému pokyn, že jdeme uvolnit emoce, které je třeba, ale žádné noření do hloubek, abychom se stihli podívat i na Lukáška. Postupně se vynořovaly emoce úzkosti, strachu, provazovaly se s dětstvím, kde měly své kořeny. Vina z porodu. Pocit, že za Lukáškovy problémy může vlastně ona.
Vysvětlila jsem mamince, že je velmi důležité tyto emoce uvolnit a pročistit, protože jinak vnímá své dítě skrze ně a reaguje na základě minulých traumat, místo aby vnímala čistě své dítě a jeho skutečné potřeby.
Po půl hodině, kdy byla maminka z nejhoršího venku, jsem pozvala Lukáškův systém. Ochotně hupsnul na lehátko.
Lukáškův příběh za příběhem
Jako první jsem cítila jeho vztek. “Ano, je dost vzteklý,” řekla maminka. “A taky umanutý, že?” tipovala jsem. “Ano,” potvrdila.
Co jsem načítala dál? Kromě vzteku a umanutosti, jejichž energie byly soustředěné hlavně mezi lopatkami, jsem načítala také vzdor a pýchu, spojenou s velkou neúctou k tělu. Jakoby tělo byl jen takový podřadný nástroj pro jeho pobavení a potřeby, které prostě využije, použije, vysaje a zahodí.
Ukázalo se, že Lukáškova duše si naplánovala život v těle, které není úplně… vyladěné, protože se musí naučit úctě k němu. Musí pochopit, že tělo je posvátný chrám jeho duše. A že není samozřejmé, že funguje všechno 100%.
Musí se naučit se o něj hezky a s láskou starat.
Pochopit, že je to jeho rovnocenný parťák pro tento život.
Sdělovala jsem mamince, co vnímám, a ona z toho byla zprvu trochu v šoku.
Maminčina úloha
“Tohle může být trochu nová perspektiva. Já vím, že je to váš malý chlapeček. Jen si zkuste uvědomit, že v něm je velká mocná duše. Která sem přišla pro nějaké pochopení. A naplánovala si život, který jí ho umožní. Jak vidíte, vaše pocity viny, že jste ten porod mohla zvládnout lépe, nejsou na místě. Tohle je jeho téma, jeho úkol.
Chápu, že to je teď pro něj i pro vás náročné. Ale jak se mi to jeví, je to vlastně skvěle zařízené. Protože si tu lekci může vyřešit v dětství, kdy ho hlídáte a je to vlastně docela bezpečné. A pokud tu lekci teď dá, je pravděpodobné, že se mu hlavička srovná, ať už sama, nebo s pomocí, a dožije se pěkného spokojeného stáří v těle, které bude fungovat, protože on se o něj bude dobře starat. Kdyby dostal s tímhle nastavením super tělo, víte, jak by to asi dopadlo? Řekla bych, že by si ho nejspíš zvládnul odvařit nejpozději v pubertě.
Vztah duše s tělem je jako vztah jezdce s koněm. Dobrý jezdec chápe, že svého koně potřebuje, a dobře o něj pečuje, aby mu dlouho vydržel. Špatný ho ždímá jako citron a pak prostě vymění. Potíž je v tom, že v tomto životě vám nové tělo nikdo nedá.
Vy můžete Lukáška podpořit tím, že se budete sama hezky starat o svoje tělo. A zvát ho k péči o to jeho. Třeba “pojď, Lukášku, tvoje tělíčko si potřebuje odpočinout, půjdeme si na chvíli lehnout.” “Lukášku, tvoje tělíčko se potřebuje najíst něčeho dobrého, co mu udělá dobře.” “Co kdybychom ti teď vykoupali tělíčko, ať je mu hezky?” A podobně. Mám pocit, že bude skvělé, když budete oddělovat Lukáška od jeho těla, aby mu došlo, že jde o to tělo a vztah k němu.”
Zatímco jsme mluvily, v Lukáškově systému se uvolnil vztek a posléze i vzdor. Jak se rozpouštěly a odcházely emoce, které ho háčkovaly v jeho fyzickém nastavení, nakonec mě jeho systém pustil i do mozku. Vnímala jsem, jak se mi jeho hlava ohnula v rukách (zní to trochu strašidelně, ale je to vlastně docela běžný vjem při práci s hlavou 😉 ), zpracovala si otisk, který ji držel, a srovnala se v novém nastavení osy. Obě hemisféry si spolu chvíli povídaly. A nakonec se jeho hlava jakoby volně nadechla. Najednou měla mnohem více místa.
Pro tentokrát hotovo bylo – a nebylo.
Test praxí
Vnímala jsem, že se jeho fyzický stav zlepšil, ale nemůže se úplně srovnat. Protože je třeba ještě prověřit nové emoční nastavení a vztah k tělu. V opačném případě by úplné fyzické uzdravení mohlo být pro Lukáška nebezpečné, zvládnutí této své naplánované lekce by si musel opatřit nějak jinak.
Mamince jsem sdělila, co a jak. “Pozorujte, co se bude dít. Podporujte ho ve vztahu k jeho tělu. A až budete mít pocit, že je to zralé – a to poznáte – objednejte se s ním znovu a dotáhneme to. A popravdě, myslím, že by bylo skvělé, doladit i vaše emoční nastavení. Uleví se vám. A ušetříte hodně energie. Pustí vás to z nastavení, kdy máte pocit, že musíte malého zachraňovat, do nastavení, že tohle je jeho lekce a vy jste jeho podporou a oporou.”
S tím jsme se rozloučily.
Jak to tedy bylo v případě Lukáška?
Jeho “nedokonalé” tělo byla jeho volba, i když mu to teď způsobovalo frustraci a vztek. Jeho prožívání byla součást lekce.
Jak mu může máma nejvíc pomoci?
Tak, že si srovná vlastní emoce. Když se vymaní ze strachu, viny atd., odstraní filtry, které jí brání být svému synovi oporou a jeho lekcí ho provést.
Rovnováha vztahu máma – dítě
Jak to tedy je? S kompetencemi, s příčinami, s řešením?
Zažila jsem rodinné nastavení, kde bylo pevně určeno, co je “normální” a tedy žádoucí, a cokoliv, co se vymykalo, bylo třeba “opravit”. Dítě bylo vnímáno jako něco, co je z podstaty nekompetentní, nedokonalé a potřebuje opravovat. Jinak z něj nic pořádného nebude.
Na druhé straně máme extrém, že za všechno může matka.
Jak je to podle mých zkušeností?
Dítě vždycky dělá, co je v jeho silách.
Rodiče taky.
Rodiče jsou ale ti dospělí, kteří drží rodinné nastavení – navíc v době, která přetéká možnostmi. Jsou ti, kteří nesou zodpovědnost – do té míry, do jaké jsou toho schopní.
Rozlišit, co je dítěte a co vychází z rodiny/rodinného systému/z rodu, není někdy úplně snadné. Ale jsou možnosti, jak to zjistit, rozklíčovat – a případně rovnou i (vy)řešit.
Co vnímám jako zásadní?
1. Srovnat si to v hlavě. Zastavit se a podívat se na moje prožívání mateřství. Na předpoklady. Vzorce emoční i mentální, které se k mateřství vážou. Zvážit, jestli to mně a mé rodině takto prospívá. Případně udělat revizi.
2. Vnímat dítě jako v jádru dokonalé a silné, které své výzvy dokáže s rodičovskou podporou překonat. Dát mu důvěru. A podporu, která vychází z této důvěry, ne z předpokladu, že je dítě “rozbité”.
3. Uvědomit si, že to dítě vědělo na úrovni duše, do čeho jde. Byla to jeho volba. Tedy i v případě, že je v náročných rodinných podmínkách, je to součástí jeho plánu. Má na tom vyrůst. Něco si z toho odnést do své další existence.
4. Být soucitná sama k sobě. Uvědomit si, že vždycky dělám to nejlepší, co mohu. To, na co mám kapacitu a nástroje.
Když srovnáme vlastní emoční i mentální vzorce, uvidíme najednou své dítě takové, jaké skutečně je, s jeho silnými stránkami, talenty i výzvami. Budeme ho umět takové milovat. Budeme intuitivně vnímat, co od nás skutečně potřebuje. A to je nejvíc, co pro něj můžeme udělat.
Ale naši mamuti toho, co máme naloženo, jsou různě velcí. Cesta k tomuto maximu je různě dlouhá. Buďme k sobě vlídné.
5. Dovolit si nebýt na to sama. Využít podpory.
Jsem tu pro vás.