Sérii příběhů začnu svým vlastním příběhem. Abyste věděly, že v tom jsem s vámi 🙂

V létě 2019 se mi narodil chlapeček. Přes veškerou mou snahu skončil porod sekcí („Císařem“) – inu, jsou věci, které člověk neovlivní. (Třeba systém českého porodnictví.) Mám své tělo velmi dobře procítěné, proto jsem vnímala, že v jizvě je zřejmě zapomenutý steh.

Když mi kolegyně-kamarádka jizvu ošetřovala Cranio terapií, daly jsme do těla instrukci, aby se stehu zbavilo. Pokyn jsem zadala jasným obrazem stehu, který se „vyvrtává“ z jizvy ven.

 

Vyplivnout?!

O šest hodin později jsem si jizvu masírovala, jak jsem to dělávala i před tím. Dvěma prsty jsem se snažila jemně ji odlepit od podkoží. Když jsem se dostala do místa, kde jsem tušila steh, jizva se otevřela, vytekla trocha krve a hnisu a vykoukl – kousek nitě. Požádala jsem kamarádku, u které jsem v Praze přespávala, o pinzetu, ale než ji přinesla, nit se zanořila, opět vynořila, a koukalo jí už tolik, že jsem ji mohla pohodlně uchopit prsty. Opět se trochu zatáhla dovnitř, a na další pulz jsem ji uchopila a vytáhla dobré tři centimetry nitě ven. Konec byl ještě v ráně.

Vypadalo to, jako by se jizva snažila cizorodý předmět vydávit. Nebo vyplivnout.

Vyjeveně jsme na to s kamarádkou zíraly. „To ji teď z toho vyrveš?“ ptala se mě. „Ne, počkám, až ji to pustí samo.“ Což se stalo vzápětí. Zbylý centimetr nitě vyjel z rány. Jizva nit pustila.

Přiznám se, že to pro mě byl zajímavý zážitek. Věděla jsem jistě, že se tělo nitě zbaví, ale nečekala jsem, že tak rychle. O čase v pokynech nic nebylo, nechala jsem to na svém těle. A to bylo rychlé.

 

I tělo se totiž dá programovat.

Jen je třeba vytvořit mu dobré podmínky a důvěřovat mu, že až přijde vhodný čas, zadání splní.

 

P.S. Své tělo programujete neustále. Tím, jak o něm smýšlíte. Tím, jak k němu mluvíte. Ale to je téma, kterému se věnuji zde.