Judita přišla vlastně s něčím úplně jiným. Ani už nevím, co přesně to bylo. Mluvily jsme o kde čem, i o tom, že se bojí výšek. Nebo spíš hloubek.
Terapie se chýlila ke konci, vstala z lehátka, a řekla tu větu.
„Stejně mě někdy shodili ze skály.“
Říkám tomu narážky. Je to jako na divadle. Řekne se TA věta a vy najednou víte, co máte dělat.
Otevřou se dveře k transformaci.
„Poslyšte, lehněte si ještě na chvíli,“ řekla jsem. Poslechla. Začala jsem jí dělat tlakovou masáž v oblasti břicha, pracovala jsem intuitivně. „Jestli jsou s vámi v souladu, opakujte po mně věty, které vám budu říkat,“ vyzvala jsem ji. Udělala to. Odříkávaly jsme větu za větou, jak ke mně chodily z éteru.
Hotovo, cítila jsem. „Tak jest,“ zpečetily jsme změnu.
Judita odešla. Další návštěva nebyla naplánovaná, delší dobu jsme se neviděly. Až pak jednou.
„Dobrý den! Jak se máte?“ Zeptala jsem se. „Skvěle! A představte si, vylezla jsem na náš starý ořech, skoro až nahoru, a vůbec jsem se nebála!“ Podivila jsem se, proč mi to říká. „No to je od té doby, co jste mi to odblokovala!“ Podivila jsem se znovu.
Já na ten závěr našeho sedánku totiž za tu dobu úplně zapomněla 😀
Juditu už hloubka hned tak nezaskočí.
A já si přeju, abych si mohla tuhle terapii udělat taky 😀